Poezie v srdci stříbrného města

Literární festival Ortenova Kutná Hora má již několik let své speciální místo v mém srdci. Když jsem před šesti (nebo už sedmi) lety vyrážela na svůj první ročník, měla jsem v hlavě ještě naivní představu, že má poslaná báseň udělá díru do světa. Po setkání s dalšími básníky jsem ale pochopila, že tomu tak nikdy nebude. Což je jedině dobře, protože jiné texty mi jdou o poznání lépe.

Na Ortenovi* miluji hned několik věcí. Především jde o samotnou Kutnou Horu, která dle mého názoru patří k nejhezčím městům v Česku. Své místo má i Blues Café, kavárna, která se mi zapsala do srdce všemi dobrotami, co na malém ale příjemně útulném prostoru nabízí. A do třetice to jsou milí lidé, jejich poezie a autorské večery.

Letošní ročník byl speciální v tom, že se po devíti letech udělovalo první místo. Osobně jsem byla nadšená, protože už to vypadalo, že se takto výjimečného a téměř historického okamžiku soutěže snad nedočkám. První místo a s tím spojenou mimo jiné i odměnu ve formě publikování sbírky (vyjít by měla v příštím roce) si nakonec odnesla Anna Prstková.

Svými básněmi mě zaujala především Kristýna Hájková, v jejíž básních se objevuje motiv zklamání žen z chování mužů. Kristýně se podařilo zachytit momenty, které se ke vztahům a zklamáních z pokusů o ně pojí, nepateticky a více než trefně.

S lehkou angažovaností se mi do mysli zapsala také báseň Lukáše Skládala Nacionalistic88. Za přečtení ale stojí celý sborník vítězných prací včetně úvodního slova nejnovější členky poroty Dagmar Pokorné: „Když odstrčím veškerou erudici stranou, tak tvrdím, že dobrá poezie má svého čtenáře rozplakat, rozesmát anebo ho přesvědčit, aby se zamiloval.”

Krom autorských čtení mladých básníků a již odrostlých spisovatelů nabízí Ortenova Kutná Hora také pořad z prací laureátů soutěže. Již několik let jej má na starosti Eva Hadravová. Výhodou oproti klasickému autorskému čtení je, že nabízí jistou divadelnost. Interpretace textů je na vysoké úrovni a hraní si s texty, intonací, výrazy tváře dokáže bavit i ty, kteří poezii jinak vůbec nečtou.

Letošní ročník mi udělal radost také v několika dalších ohledech. Po dlouhé době jsem se rozhodla vyrazit na noční procházku, přičemž v tomto roce se zamířilo do Chrámu svaté Barbory. Den na to jsem zašla do tamních dolů, kde se až někdy do 17. století těžilo stříbro a měď. Krom obrovského množství zajímavých informací je možné v dolech zažít také absolutní tmu.

A aby těch skvělých zážitků nebylo málo, objevila jsem v antikvariátu anglicky psané Tisíce planoucích sluncí (Databáze knih jej hodnotí na 93 %) za pár korun.

*Pozn. o samotném Jiřím Ortenovi, jehož jméno připomíná právě Ortenova Kutná Hora, jsem již dříve sepsala text pro server Lidovky.cz v rámci série Pohnutých osudů. Sama mám od něj nejraději Nenapsanou.