Daisy Jones & The Six. Divoká čtenářská jízda skrz 60. léta

Sport mě nikdy nijak zvlášť nezajímal a přesto mám doma dvě vydání Famfrpálu v průběhu věků (pravda, jedno mělo být darem). Tajně  přitom doufám, že si budu brzo moci pořídit třetí - s ilustracemi od Emily Gravett (v českém překladu bohužel zatím nedostupné). S hudbou to mám podobně. V patnácti jsem náhodou objevila písničku od Beatles a než jsem se vzpamatovala viděla jsem snad všechny dostupné záznamy z koncertů a všechny jejich filmy (i ty hodně divné), nicméně tím můj zájem o hudbu vesměs až na vyjímky skončil. Čas od času mě něco oslovilo (třeba, když jsem musela nutně vidět snímek Rocketman a nezastavilo mě ani to, že na Ukrajině filmy v původním znění nevysílají a já ukrajinsky nemluvím), ale stále hudbu spíš neposlouchám. Když jsem ale zahlédla několik recenzí na Daisy Jones & The Six a následně si knihu přečetla, zalitovala jsem, že jejich album si nikdy nepustím.

Všechny fiktivní postavy, které jsem kdy milovala

Před týdnem jsem se znovu zamilovala. Do fiktivní postavy. Nebudu lhát, stává se mi to (oproti reálnému životu) poměrně často. Některé lásky se mě drží i po letech, na jiné jsem už téměř zapomněla. Jedná se v každém případě o seznam mužských postav, které mě svým chováním, vlastnostmi a občas pochopitelně i atraktivitou (v rámci filmového zpracování) zaujaly.

Draco Malfoy, HP: Vězeň z Azkabanu

Гарри Поттер. Jak jsem se zamilovala do ruských audioknih

V roce 2019 jsem odjela na Ukrajinu učit češtinu. Už před lety jsem si tuhle zemi zamilovala a těšila jsem se, že budu mít čas poznat ji zase o trochu víc. K lepšímu a snadnějšímu poznání je ale třeba umět jazyk. A kor na východě. Zde se špatně tvoří vazby, pokud jazyk neovládáte.

Harry Potter a Prokleté dítě. Scénář, který je třeba vidět naživo

Po vydání scénáře Harry Potter a Prokleté dítě se na celém světě ze strany fanoušků kouzelnické série zvedla vlna odporu. Když jsem scénář četla před lety poprvé, měla jsem z něj dojem, že je to trochu lepší fan fiction. I když téma cestování časem jsem určitě četla lépe zpracované. Zároveň mi ale utkvělo v paměti, že mi některé scény přišly poměrně vtipné.

Filmový Artemis Fowl. D'Arvit! D'Arvit! D'Arvit!

Artemis Fowl. Antihrdina. Ir. Geniální zločinec. Kluk, co se rozhodl unést skřítka a získat za něj tunu dvacetičtyřkarátového zlata. A v neposlední řadě jedna z mých skutečně oblíbených literárních postav.

Artemis Fowl, Disney

Knižní tipy do karantény. Co se čte jedním dechem?

Po nařízení nouzového stavu jsem přemýšlela o tom, jaké knihy považuji za natolik skvělé a natolik čtivé, abych je doporučila téměř komukoli bez jakékoli bližší znalosti jeho vkusu. V hlavě mi běžela řada knih různých žánrů. Nakonec jsem sepsala ty, které mě čtenářsky neuvěřitelně bavily, které jsou dobré (i když možná ne nejlepší) a především je možné je sehnat.

Šikmý kostel. Havířský román o formování hranic je mimořádně kvalitní český počin

Šikmý kostel je románová kronika ztraceného města Karwiné, dnes známé jako Karviná-Doly. Jedná se o prvotinu Karin Lednické, která má potenciál stát se příštím českým bestsellerem. Přiznám se, že v poslední době nemám tolik času psát o knihách, respektive psát o nich ve větším formátu, než nabízí Instagram. V tomto případě mi přišlo důležité podpořit knihu, kterou považuji za velmi  až mimořádně kvalitní.

Stela a 16 huskyů. Ilustrovaný příběh pro děti, který dojme i dospělého čtenáře

O dětské knize Stela a 16 huskyů mi pověděl kolega a kamarád z novin. Ptal se mě, zda bych neměla zájem s autorkou Terezou Pařízkovou dělat rozhovor. A já si řekla proč ne. O autorce jsem sice dosud neslyšela, ale ilustrátorku jsem poznala hned. A bylo mi jasné, že když se pod knížku podepsala Ilona Knechtlová, která vdechla život například Anně ze Zeleného domu, že se mi bude líbit i vyprávění, které je částečně zasazeno do české kotliny a částečně na Aljašku.

Hana. Kolik viny může unést jeden člověk?

Nejspíš bych nespočítala kolikrát jsem o Haně slyšela předtím, než jsem si ji skutečně koupila a kolikrát jsem o ní slyšela, než jsem se do ní začetla. Alena Mornštajnová za poslední tři roky učarovala Česku a daří se jí nejen s Hanou, ale i Tichými roky, Slepou mapou a Hotýlkem. Hana je první knížka, kterou jsem od ní četla. Loni jsem se ale částečně seznámila i s Tichými roky, neboť jsem se rozhodla oslovit autorku obálky Lucii Zajíčkovou. Její notoví ptáčci se tou dobou slétli do výloh všech velkých knihkupectví. Rozhovor s ní naleznete zde.