Po nařízení nouzového stavu jsem přemýšlela o tom, jaké knihy považuji za natolik skvělé a natolik čtivé, abych je doporučila téměř komukoli bez jakékoli bližší znalosti jeho vkusu. V hlavě mi běžela řada knih různých žánrů. Nakonec jsem sepsala ty, které mě čtenářsky neuvěřitelně bavily, které jsou dobré (i když možná ne nejlepší) a především je možné je sehnat.
Sci-fi popravdě řečeno skoro vůbec nečtu, přesto mě velmi zaujaly dvě knihy, které vyšly celkem nedávno. První je Smrtka, inteligentní a nesmírně osvěžující příběh o světě, v němž lidé přestali umírat. V němž neexistuje hlad ani chudoba. Jediný, kdo může ukončit lidský život je smrtka. Jak jsem psala ve své recenzi, Smrtka mě překvapila proto, že na čtenáře útočí skrz překvapení a šok. Nepracuje s klišé. Druhou knihou je Krvavá zima. Ta vypráví příběh o tom, jak Island napadli mimozemšťané a sežrali většinu místních. Krvavá zima je plná akce a napětí, vtáhne vás do děje, kdy fandíte, aby určití lidé přežili. Zároveň mě potěšila tím, že se nesnažila zachránit všechny.
Zde by bylo těžké vybrat jen jeden titul (i když Harryho Pottera lze dle mého číst kdykoli). Já sama jsem si pro volné chvíle vybrala Fénixův řád (v ruštině ve skvělém audio zpracování Alexandra Kljukvina), který mě myslím na chvíli zabaví. V nedávné době jsem objevila sérii (zatím se) skládající z knih Nikdyuš a Divomor, které se obě Harrymu Potterovi bezesporu vyrovnají. Hlavní hrdinkou se Morrigan Crowová, která je považována za prokleté dítě, jež může za všechny nepříjemnosti. Na jedenácté narozeniny má zemřít. Díky Jupiteru Northu ale obelstí čas a unikne do města Nikdyuš, kde se seznamuje s maxikočkou, upířím trpaslíkem, hotelem, který se mění podle nálady. Také se zde rozhodne podstoupit zkoušky do Divínské společnosti. Jedině členství v ní jí totiž dovolí v Nikdyuši zůstat. Nechybí ani záporák Divomor. Ačkoli příběh zní, že je určen zejména pro děti, není tomu tak. Z novinek mě zaujalo také ilustrované vydání Percyho Jacksona. Bestseller s podtitulem Zloděj blesku mě neuvěřitelně bavil. Kniha vypráví o Percym, který zjistí, že je potomkem jednoho z řeckých bohů, kteří se přesunuli z Řecka do Spojených států. Percy se vydává do podsvětí, aby získal zpět ukradený blesk boha Dia. Při čtení jsem si říkala, že skutečně nerozumím tomu, proč se scénárista stejnojmenného filmu tolik odklonil od knihy. Knižní verze byla častokrát výrazně zajímavější, a to nejsem ten typ, který by měl potřebu porovnávat a kritizovat filmová zpracování knih. Co jsem jinak především ocenila byla akce, humor a spousta zajímavých ilustrací.
Co je nejspíše nesehnatelné: série o Charliem Hnátovi a Artemisu Fowlovi. Obě naprosto miluju. Mladší čtenáři by mohli ocenit ještě Deltoru.
Vedle klasiky jakou je Jane Austen, kterou mám velmi ráda, bych doporučila Kroniky prachu. Současná autorka Lin Rina se pokusila zasadit příběh do viktoriánské Anglie. Animant pochází z dobré a zaopatřené rodiny. Ačkoli její matka by ji už nejraději viděla ve svatebním, ona si nejradši čte. Náhodou však získá pracovní místo v jedné londýnské univerzitní knihovně, kde potkává knihovníka Thomase Reeda. Ten se zprvu zdá akorát velmi přísný a nerudný. Časem na něj ale Animant mění svůj názor. Tahle kniha není bezpochyby historicky přesná. Je vidět, že autorka v dané době, kterou popisuje, nevyrostla. Ale musím říct, že byla nesmírně čtivá. Je to (snad možná až na závěr) skutečný skvost v kategorii slow romance. Autorka si dává velmi načas. A to se mi na knize velmi líbilo, neboť jsem velký fanoušek příběhů pomalu se rozvíjejících vztahů.
Reportážní literatura
Z reportážní literatury si nesmírně cením Poláků. Pokud bych nesáhla po Mariuszi Szczygielovi, vybrala bych si jiného Poláka. Polská reportážní literatura je totiž extrémně detailní a osobní, což se mi na ní hrozně líbí. V poslední době mě zaujala kniha Všechny Louisovy děti, která popisuje příběh reprodukční kliniky v Nizozemsku a snahu nalézt všechny sourozence. Kdy výsledné číslo může být až 200. Kniha si vybrala několik osob, kteří zjistí, že jsou sourozenci. Postupně ukazuje, jak na sebe přišli a jakým způsobem reagovali na svého biologického otce a jak on reagoval na skutečnost, že je biologickým otcem tolika dětí. Výborná je také kniha 20 let nového Polska (která by měla být znovu dostupná), což je soubor reportáží vybraných právě Mariuszem Szczygielem. Některé reportáže jsou zajímavější než druhé, ale všechny ukazují, jakými změnami si prošlo Polsko.
Detektivka
Z žánru detektivka je pro mě jasné jedno jméno - Agatha Christie. Trvalo mi celkem dlouho, než jsem jí objevila, ale v okamžiku, kdy se tak stalo, vystřelila na pomyslné první místo oblíbených autorů detektivek. Obecně mě asi nejvíc bavilo Deset malých černoušků (i když jde v její tvorbě o výjimku, co se týče vyvolání pocitu úzkosti a strachu v čtenáři), Smrt na Nilu a Smrt v Orient Expresu (pokud znáte příběh pouze z hollywoodského zpracování přijměte mou upřímnou soustrast). Agatha Christie mě přesvědčila o tom, že detektivky nemusí být krváky s psychopaty, ale mohou být postaveny na logice. To lze pozorovat i u české autorky Michaely Klevisové, jejíž tvorbu jsem objevila v létě a která mi imponuje právě pro logiku a psychologii postav. Nenajdete zde psychopaty, ale lidi, kteří mají pro vraždu skutečný důvod, nejde o náhodu. Z těch poněkud drsnějších detektivních příběhů bych ale zmínila světoznámou sérii Muži, kteří nenávidí ženy.
Román
Když jsem přemýšlela o téhle kategorii okamžitě mě napadl Kmotr a Dva proti říši. Kmotra asi není třeba úplně představovat, předkládá příběhy z mafiánského prostředí. Od téhle knihy bylo skutečně těžké se odtrhnout. Dva proti říši zpracovává příběh Gabčíka a Kubiše od jejich výcviku, seskok na území Čech až po boj v kostele svatých Cyrila a Metoděje.
Když jsem přemýšlela o téhle kategorii okamžitě mě napadl Kmotr a Dva proti říši. Kmotra asi není třeba úplně představovat, předkládá příběhy z mafiánského prostředí. Od téhle knihy bylo skutečně těžké se odtrhnout. Dva proti říši zpracovává příběh Gabčíka a Kubiše od jejich výcviku, seskok na území Čech až po boj v kostele svatých Cyrila a Metoděje.
Politický thriller
Když už thriller, tak jedině politický. V loňském roce jsem byla absolutně nadšená z knihy Hvězda Severu. Kniha zavádí čtenáře do Severní Koreje a její fungování popisuje velmi dobře (alespoň z pohledu laika, který má hrubé znalosti o Severní Koreji). Hvězda Severu vypráví o třech postavách, doktorce Jenně Williamsové, mladé Američance smíšeného původu, postarší Korejce paní Mun, která se snaží uživit sebe i svého muže, co to jde a vysokém severokorejském hodnostáři Čoovi, který spolu se svým bratrem patří k elitě Pchjongjangu. Příběh začíná únosem Jenniny sestry, která i po letech věří, že její sestra je stále naživu.
Cestopisů jsem tolik nečetla, ale loni jsem byla skutečně okouzlena knihou Syn buvola, kterou napsal lékárník Stanislav Havlíček. Ten se vydal do Jižního Súdánu na svou první misi s Lékaři bez hranic. Jeho povídání je nesmírně poučné a často velmi vtipné. Umí pracovat s emocemi. Část knihy je věnována práci pro lékárnu v nemocnici v Agoku, část knihy pak dovolené na Komorských ostrovech. Co se mi na Havlíčkovi líbilo bylo to, že nestaví humor na alkoholu. S tím jsem měla problém u Zibury, kterého jinak celkem pravidelně sleduji a i se mi od něj poměrně líbil jeden z jeho cestopisů. Na Havlíčkovi ale oceňuji to, že kniha má přesah. Je zde spousta zajímavých informací a je znát, že na místě pobyl delší dobu.
Pokud se chcete hlavně zasmát, doporučuji Jistě, pane ministře (minimálně se dá sehnat jako audiokniha nebo jako výtisk v e-shopech antikvariátů), popisující zvolení Jamese Hackera a jeho působení na Ministerstvu pro administrativní záležitosti. Dílo Jonathana Lynna a Antonyho Jaye funguje jak na televizních obrazovkách, tak knižně. Já sama jsem se mnohokrát smála nahlas. Je to skutečně brilantní humor.
Přemýšlela zda mám vytvořit samostatnou kategorii, neboť se zde chystám doporučit dva romány. První nese název Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů, ten druhý Trhlina. Obě knihy jsou ale zajímavé proto, že k samotnému zpracování příběhu přistupují trochu odlišně. V prvním případě se kniha skládá pouze z dopisů, telegramů, kabelogramů a několika poznámek. V tom druhém autor předkládá novinové články, blogové příspěvky, přepisy rozhovorů či písniček. Spolek přátel krásné literatury popisuje, jak probíhal život za války na ostrově Guernsey. Hlavní hrdinka a spisovatelka propaguje po celé zemi svou knihu, když ji přijde dopis od jednoho ostrovana. Začnou si psát, až se Julie Ashtonová rozhodně na ostrov vyrazit, kde se seznamuje s minulostí obyvatel i jejich současným životem. Příběh je neskutečně (v dobrém slova smyslu) emotivní. Trhlina je hororový román, jehož cílem je zjistit, zda se v pohoří Tribeč skutečně ztrácí lidé. Hlavní postava Igor nutí čtenáře ověřovat skutečnosti, které předkládá, což činí čtenářský zážitek o to zajímavější.
Z atypických formátů uvažuji, že bych si přečetla Sadie - část knihy je popisována ze strany stejnojmenné postavy, která se vydává hledat vraha své mladší sestry, část formou přepsaných podcastů. Také přemýšlím o Illuminae, sci-fi, doplněném o dokumenty, e-maily, vojenské zprávy, novinové články.
Jako samostatnou kategorii vnímám ilustrovaná vydání. Jsem ten typ, který když mu dáte do rukou knihu s nádhernými ilustracemi, dokáže odpustit i ne stejně kvalitní (nebo zajímavý) text. Já miluju knižní ilustraci, o některé knihy jsem si řekla (k Vánocům, narozeninám) vyloženě jen kvůli ilustracím. Mám velkou slabost pro Chrise Riddella, který ilustroval například Odd a mraziví obři (to je příklad toho, kdy mě ilustrace zaujaly o něco víc než text) nebo Bajky barda Beedleho (od J. K. Rowling). Bajky mě hodně bavily a pokud někdy budu mít děti nebo neteře a synovce, je to jedna z knih, ze které bych jim ráda četla. Jsou to pohádky pro malé kouzelníky. Na sklonku minulého roku vyšla Dobrá znamení, která mě bavila o něco více v seriálovém zpracování. Modernizace příběhu vyloženě slušela. Ilustrace Paula Kidbyho si okamžitě získaly místo v mém srdci. Z českých ilustrátorů mám moc ráda Ivonu Knechtlovou, která doplnila ilustracemi například Annu ze Zeleného domu (také velmi čtivá kniha, ocení asi spíše ženy a dívky) nebo Stellu a 16 huskyů (tu doporučuji dětem). Dalším ilustrátorem, jehož práce mě baví je Pavel Čech, zejména mě zaujal ve spojení s tvorbou Radka Malého, který píše básně pro děti.
Těch knih je určitě více, na spoustu jsem nepochybně zapomněla, některé tituly mě strašně bavily v dětství (třeba ty od Enit Blyton), ale dnes už vůbec nevím, co bych na ně říkala. Často jde tak o tituly, které jsem četla pár let zpátky. Při psaní mi hodně pomohly starší recenze (odkazy na ně naleznete v textu) i dlouhé pohledy na mou domácí knihovnu.
Při psaní jsem zavzpomínala na proměnu mých recenzí/poznatků od literárních statusů, přes recenze až hodnocení na bookstagramu. Vzpomínala jsem také na to, kde jsem jednotlivé knihy četla a jak moc mi ke čtení chybí cestování.
Při psaní jsem zavzpomínala na proměnu mých recenzí/poznatků od literárních statusů, přes recenze až hodnocení na bookstagramu. Vzpomínala jsem také na to, kde jsem jednotlivé knihy četla a jak moc mi ke čtení chybí cestování.
Žádné komentáře:
Okomentovat