Trhlina. Hororový román, který se nenápadně zarývá pod kůži

Oblíbenost Trhliny mezi českými čtenáři jsem vzdáleně zaznamenávala posledních několik měsíců. Věděla jsem, jak vypadá česká obálka a že autor je Slovák. Víc jsem se o knihu ani o její obsah příliš nezajímala, a to až do doby, než jsem v Bratislavě navštívila kamenné knihkupectví Martinus. Připadalo mi příhodné odvést si domů slovenský titul v jeho původní podobě. Volba, kterou knihu si vybrat, proto nebyla nijak obtížná.

Táto kniha vznikla zvláštnom spôsobom. Těmito slovy se představuje příběh s prostým názvem Trhlina, který vznikl na základě vyprávění osoby, která se autoru ozvala po seznámení se s jeho předchozím titulem Strach. Když jsem si hledala cosi málo o autorovi Jozefu Karikovi, nabídl mi google větu, která zmíněná první slova doplňují. Jozef Karika je slovenský experimentální spisovatel a publicista.

A právě zvláštní způsob zpracování a jeho experimentální pojetí je něco, co definuje zejména první polovinu knihy, která se věnuje tématu mizení lidí v slovenském pohoří Tribeč. Při jejím čtení získává čtenář jakýsi dojem, kde se střetává pocit 90. let, policejního výslechu a notná dávka sebelítosti. Ačkoli se děj odehrává (přepokládám) v roce 2014, nemohla jsem se ubránit pocitu, že způsob zpracování mě vtahuje do minulosti o několik let nazpět.

Onen zvláštní způsob spočívá v předkládání textů novinových článků, blogových příspěvků, přepisů hovorů či písniček, které dávají čtenáři pocit, že si vše může během pár kliknutí ověřit. K čemuž mnohokrát nabádá i hlavní postava a reálný předobraz celé knihy: Igor. 

Hned teraz choď na google a daj vyhľadať tieti tri slová: „Walter Fischer Baťovany”.

Netuším, zda Igor přesvědčil i jiné čtenáře, ale u mě se mu to bez váhání povedlo. První odkaz, který mi při zadání těchto slov vypadl, byl článek, jehož celý přepis (přeložený z češtiny do slovenštiny) kniha nabízí. Konkrétně šlo o článek s titulkem Případ Tríbeč: Expozice, který popisuje několik podivných zmizení osob v průběhu dekád v pohoří Tribeč. 

Právě snaha zjistit, zda mizení osob je jen blogovým výmyslem nebo je s nevelkým pohořím opravdu cosi v nepořádku, vede Igora ke spojení s dalšími osobami, jež mají posloužit jako karikatury pro zpestření jeho vlastního blogu. Právě honba za senzací ukazuje Igora jako osobu, která bezpochyby není psychologicky plochá ani odfláklá. Autor popisuje Igora jako reálnou osobu s chybami, který je čtenáři protivný, který je hrubý a arogantní, který má strach i který cítí vinu, za vše, co se na stránkách odehrává. O to víc mě ovšem překvapila samotná poznámka autora, která se objevila na konci sekce první série nahrávek, jež autor s Igorem uskutečnil.

Neustále se tiež vracal k sebaobviňovaniu a výčitkám, čo bolo také časté, až otravné, že som tieto jeho výpady voči samému sebe pri prepise nahrávok na niekoľkých miestach vynechal. 

Autor má v knize ještě další poznámku, předmluvu a také doslov. Právě rozsah poznámek a jejich zakomponování do samotného příběhu mě víc než překvapila, neboť jsem z tohoto pojetí nabyla dojem, že autor dává čtenáři (stejně jako možná sobě) chvíli na zpracování toho, co dosud přečetl. Ve druhé poznámce totiž vysloveně nabádá čtenáře, aby se k ní (a tedy celému vyznění, které je v dané části textu dosud nejasné) vrátil po dočtení knihy.

Druhá polovina knihy vsází více než na rozum a jasné ověřování předkládaných faktů na pocity - a to především na zvědavost, opovržení a strach. Přesto se drží při zemi, hraje si s vnitřním rozpoložením čtenáře nikoli prostřednictvím prvoplánových hororových scén, ale namísto toho jej postupně nahlodává. Ukazuje mu nesrovnalosti, přidává strach o bezpečnost hlavních postav a postupně ničí jednu naději za druhou.

Příběh doprovází stále se stupňující Igorovo zoufalství, zmatenost i lež, která se ukáže jako prvek, který mohl ale nemusel změnit podstatu (a především autentičnost) vyprávěného příběhu.

Ačkoli závěr knihy graduje rychlým tempem a nabízí překvapivá zjištění a tragickou změnu osudů některých postav, překvapivý alespoň pro mě nikterak nebyl. Ovšem nikoli v tom smyslu, že by nešlo o novou informaci, na niž jsem již dávno přišla, nýbrž proto, že nepříjemný pocit, který se mi vryl pod kůži a který i při psaní tohoto příspěvku stále cítím v hrudi, pociťuji jako o mnoho silnější.

Po přečtení se však nabízí různé otázky ohledně pravdivosti celého příběhu (ostatně i autor v doslovu píše, že v závěru knihy mohlo jít jen o báchorku, neboť Igor nepředložil téměř žádné důkazy, které by prokazovaly pravdivost jeho vyprávění). Stalo se to opravdu tak, jak píše autor? Ověřil si Igorovo tvrzení vyptáváním se lidí, kteří se s ním střetli a který by potvrdili autentičnost jeho vyprávění? Existují záznamy z návštěvní knihy pohoří Tribeč, kam se Igor s dalšími vydal na průzkum? Nehodí se mu jen tvrzení, že jeho mobil byl zničen a s ním i fotky a videa, která během výstupu natočil? Autor se k pravdivosti vyjadřuje takto:

Hneď úvodom chcem zdôrazniť jedno: netvrdím, že to, čo si přečítáte, je pravda. Rovnako však netvrdím ani to, že ide o záměrnú lož anbo výpoveď pomätenca.

Přesto ať už je část nebo celý příběh jen smyšlená báchorka nemyslím si, že na tom příliš záleží. Jedno se mu totiž upřít nedá - umí pracovat s napětím a je víc než inovativně zpracovaný.

Trhlinu proto nelze než doporučit.