Mé oblíbené fantasy série

Knihy jsem si začala pravidelně kupovat asi až dva roky zpátky, do té doby moji osobní knihovnu zdobilo jen pár dívčích románů, sborníků Ortenovy Kutné Hory a několik výtisků fantasy knih, které jsem nutně musela mít. Mezi nimi byly především knihy o Charliem Hnátovi, nadaném desetiletém klukovi, co slyší, jak si lidé na fotografiích povídají a několik útlých výtisků z rozsáhlé série Deltora.

Harry Potter

Knihy o Harrym, Hermioně a Ronovi nejspíš není třeba představovat, neboť slovy profesorky McGonagalové: každé dítě (v našem světě) bude znát jeho jméno! Harryho jsem poprvé viděla na plátně v chrudimském letním kině, ještě než ho o pár let později zrušili. Shodou okolností jsem na knížky o Harrym narazila brzo poté i v knihovně, čímž začala jedna moje velká etapa lemovaná sny o dopise z kouzelnické školy, naplněná hordou fan fiction povídek a rozvíjející se lásky k novým ilustrovaným vydáním a fascinaci nad Fantastickými zvířaty. Na příbězích o Harrym mám ráda jiný svět, pocit bezpečí a důležitosti přátelství, které činí bradavické příběhy tak kouzelnými. Dnes už knihy otevřu spíš pro radost z listování, i když se sem tam i ráda znovu začtu. Vzpomínám si však, že pátý díl jsem musela dokonce před rodiči schovat, aby mi jej pro neschopnost se od příběhu aspoň na chviličku odtrhnout, nezabavili.

Deltora

Deltora je fantastická série, v níž se hlavní hrdinové pouštějí do pátrání po zmizelých drahokamech, jež symbolizují sjednocení jednotlivých území do podoby stejnojmenné říše. Jednotlivé knížky první série (celkem jsou tři) mají obvykle po sto stranách a jde spíše o odpolední jednohubku než čtení na pár týdnů. Série je opět postavená na přátelství (a později lásce), dobrodružství a překonávání nejrůznějších hádanek a pastí, které dávají čtenáři pocit, že je součástí výpravy.

Artemis Fowl

Artemis Fowl je dokonalým příkladem knižního antihrdiny. Je nadprůměrně inteligentní, pochází z irské zločinecké organizace a je víc než přesvědčen, že schopen vyzrát nad vílami a ukrást jim jejich zlato. Na této sérii mě bavila právě odlišnost v pojetí hlavní postavy, taktéž inteligence a humor. Série pochází z pera irského spisovatele Eoina Colfera a k mému velkému překvapení se na rok 2019 konečně chystá i její filmová adaptace.

Charlie Hnát

Knihy o Charliem Hnátovi jsou moje srdcovou záležitostí, a to proto, že kombinují svět, jak jej známe a zároveň do něj vnášejí něco magického a neobvyklého. Knihy popisují příběh desetiletého Charlieho, který je nadán zvláštní schopností - dokáže porozumět tomu, co si lidé říkají na fotografiích nebo obrazech. Zároveň se v příběhu objevují i další nadané děti - některé cítí emoce z oblečení jejich majitelů, jiní dokáží rozpoutat bouři (pro Tankreda Torssona jsem měla v dětství obrovskou slabost). Škola, do které jsou posíláni však není jen pro „zvláštní”, ale také hudebně či dramaticky nadané. A stejně jako J. K. Rowling i autorka Charlieho Jenny Nimmo vsází ve svých příbězích na přátelství, odvahu a nechybí ani láska ke zvířatům.

Ačkoli se mi za život do rukou dostala spousta fantasy sérií, ne vždy se mi jí podařilo prokousat až na konec. Většinou jsem spíš přečetla jednu, dvě knížky a už se k sérii znovu nevracela. Mezi takové patří například Pán Prstenů, který se mi, i přes svou kvalitu a excelentně promyšlený svět, pro své až často zbytečně dlouhé popisy, příliš do srdce nezapsal. Podobně jsem nahlédla i do světa Letopisů Narnie, které se mi oproti filmům, jež jsem tehdy poprvé viděla v kině, zdály snad až příliš težkopádné. Příliš jsem neocenila ani změny v hlavních postavách, neboť právě postavy a jejich vývoj a osudy mě na sériích (i seriálech) tolik baví. Mezi knihy, na které jsem se opravdu těšila a které mě o to víc zklamaly, patří série Časodějové, kterou Ondřej Müller, objevitel Harryho Pottera pro český trh vychválil v rozhovoru, jenž jsem s ním vedla při příležitosti 20. výročí kouzelnické série. Bohužel mě však fantasy, v níž se čaruje nebo spíš časuje díky hodinám, příliš nenadchlo.

Podobné nebo možná ještě větší zklamání jsem pociťovala po přečtení první knihy ze série Řeky Londýna, které mě ke koupi lákalo popiskem: Co by se dělo, kdyby dospělý Harry Potter začal pracovat u policie. Řeky Londýna slibovaly zajímavý příběh o mladém četnickém zelenáči v řadách londýnské Metropolitní policie, který jednoho dne vyslechne svědka vraždy, který je shodou okolností duch. Kniha byla však podivným mixem všeho, co nakonec působilo jako dort od Pejska a Kočičky.

Vedle sérií, které jsem rozečetla a příliš mě nezaujaly nebo se mi vyloženě nelíbily, se mi do rukou dostaly i ty, ke kterým se hodlám v budoucnu vrátit. Tou první je Píseň ledu a ohně, z jejíž série se mi po dvou měsících podařilo v originále přelouskat první knihu - Hra o trůny. K sérii jsem se dostala až po shlédnutí seriálu, který mě svým pojetím, postavami i neustálými překvapivými momenty dostal. Druhou sérií je série určená spíše pro dívky. Z Letopisů pozůstalých se mi do rukou prozatím dostal první díl s názvem Falešný polibek, který vypráví o princezně, která se rozhodně utéct, aby se vyhnula sňatku. Ačkoli příběh zní dosti tradičně až nudně, opak je pravdou. V příběhu se totiž střídají pohledy prince a zabijáka, který je vyslán princeznu zabít. Kdo je kdo, se ale čtenář dozví až na konci první knihy.

Své specifické postavení mezi nepřečtenými sériemi má Úžasná Zeměplocha Terryho Prattcheta. Nikoli však proto, že by jeho díla nebyla mistrovskou ukázkou pořádné dávky humoru, nýbrž pro svou rozsáhlost a do jisté míry i proměny v postavách.

Vedle výše zmíněných existují i série, o nichž jsem dosud jen slyšela. Tou první je světoznámý Zaklínač od polského spisovatele Andrzeje Sapkowskiho. Tu druhou jsem objevila teprve nedávno při sestavování knižních tipů, které se s jistou nepravidelností snažím čas od času publikovat na Lidovkách. Série nese název Odkaz tastedarů a pochází z pera dvou českých spisovatelů Květoslava Höniga a Ondřeje L. Hrabala. Odkaz tastedarů mě zaujal především svým multimediálním konceptem (doprovodná grafika, hudba, video) a snahou vyhnout se - jejich slovy - post-tolkienovským klišé jako omílání etických otázek o dobru a zlu.

A konečně - existují i série, které se mi líbily, ale o nichž bych dnes neřekla, že patří mezi mé TOP -takovým příkladem je moje guilty-pleasure série Stmívání. O té si však dodneška myslím, že je v rámci svého literárního zařazení dobře napsaná a velmi čtivá.