Odd a mraziví obři. Severská pohádka nadchne fanoušky ilustrovaných knih

Pohádkový příběh o severských bozích, mrazivých obrech a chlapci jménem Odd se mi poprvé dostal do ruky, když jsem pro Lidovky připravovala výběr knih pro děti a mládež za vysvědčení. Knížka mě zaujala nejen svým obsahem, ale i odlišným pojetí obálky a množstvím ilustrací, které obsahuje.

Právě ilustrace jsou jedním z aspektů, které zaujmou nejen děti, ale i dospělé čtenáře, a pro než se vyplatí do knihy investovat i těm, kterým už dávno není osm. Věk osm let je totiž tou hranicí, od níž nakladatelství Albatros doporučuje knihu číst. Ilustrací, jež kombinují pouze bílou, černou a stříbrnou, se ujal Chris Riddell. A nutno podotknout, že jich v knize nalezneme opravdu hodně, počet těch velkoformátových (tj. přes celou stránku či dokonce dvě) dosahuje poloviny celkového počtu stran knihy, která čítá 125 stran.

Odd a mraziví obři z pera Neila Gaimana je bez pochyb opravdovou pohádkou pro děti. A to nejen pro svůj příběh, ale i jazyk a způsob podání informací, které děti přijímají jinak. Přesto si však ponechává jisté trumfy na konec knihy a neprozrazuje hned vše, co je pro příběh podstatné.

Příběh vypráví o Oddovi, jehož otec při nešťastné náhodě přišel o život. S novým otčímem si nerozumí a proto se rozhodne odejít z norské vesnice pryč do otcova starého srubu. Další den však naráží na podivnou skupinku: lišku, medvěda a orla, kteří, jak se téměř okamžitě ukáže, nejsou jen obyčejná zvířata, ale zakletí severští bohové.

Po otevření knihy, mě zaujala již první věta, která mě potěšila stopy jemného (jazykového) humoru.

Byl jednou jeden chlapec, kterému říkali Podivný Odd, a v těch časech a končinách na tom nebylo nic zvláštního ani neobvyklého. Jméno Odd znamenalo hrot ostří a přinášelo štěstí.

Sled okolností vede čtenáře od jedné události k druhé a příliš se nezamotává v detailech ani scénách, které nejsou podstatné. Což může poněkud zklamat právě starší čtenáře, kterým nezbude, než přijímat informace v kusých a relativně strohých vysvětleních bez většího prostoru pro fantazii.

Přestože jde o pohádku, Gaiman se v mnoha ohledem drží logických vysvětlení a postupů a nečaruje s nemožným, jak se někdy u pohádek stává, což starší čtenář jistě ocení.

„Myslím, že když voda zmrzne, uvězní duhu v ledu.”
(...)
Odd položil svůj ledový trojúhelník tak, že skrz něj sluneční svit zářil na bílý sníh, který vítr navál na zmrzlou tůni. Nic se nestalo. Otáčel jím, nakláněl ho, přesouval ho a...
Na sněhu se objevila kaluž světla ve všech barvách duhy...

Vedle ilustrací mě hodně zaujal také způsob práce s časovým vyprávěním, který text ozvláštnil.

A když jeho matka dveře otevřela, tak ještě než ho stihla obejmout, než se stihla rozplakat a rozesmát a zase rozplakat, než mu stihla nabídnout jídlo a vykřiknout, jak je velký a jak rychle děti rostou, když je člověk chvíli nevidí, než se stalo všechno tohle, Odd řekl: „Ahoj maminko. Jak by se ti líbilo vrátit se do Skotska? Alespoň načas.”

Příběh mě oslovil také posláním, které nabízí scéna mezi Oddem a jedním mrazivým obrem, z níž je patrné, že ne vždy je síla a získaní toho, co mají jiní, opravdovou výhrou.

Knihu jsem znovuobjevila v Městské knihovně v Praze.