Knihu Já, Simon, která v češtině vyšla také pod názvem Probuzení Simona Spiera, jsem si koupila po zhlédnutí filmu od studia Twentieth Century Fox. Snímek se mi líbil, jak pro svou odlišnost, tak podobnost pro stejně laděné snímky o lásce a sebeuvědomění. Hlavním hrdinou je totiž kluk zamilovaný do kluka, který se potýká s vydíráním a coming outem.
Příběh z pera Becky Albertalli oproti očekávání (a filmu) začíná uprostřed. Simon si už pár měsíců dopisuje s neznámým klukem, kteří si říká Blue a který je stejně jako Simon gay. Jejich e-maily, si však díky Simonovi neopatrnosti, přečte Martin Addison, který v nich spatří příležitost využít Simona, aby se dostal blíž k jeho kamarádce Abby. Simon tak postupně popisuje, jak celý jejich e-mailový příběh začal a jak se stalo, že ho Martin (byť zcela netypickým způsobem) vydírá.
Simon mě jako hlavní postava velmi bavil. Dělal chyby, přemýšlel o nich, snažil se být dobrým kamarádem, ale zároveň si uvědomoval vlastní potřeby. Simona jsem si na obrazovce oblíbila hned v prvních minutách a ani na stránkách knihy tomu nebylo jinak. Zejména se mi líbil jeho smysl humor, který je mi blízký pro svou hravost se slovy a absolutní bezprvoplánovost.
Podivín Martin
Vedle Simona byl další zajímavou postavou především zmíněný Martin. Jeho charakter totiž není černobílý, jak je u těchto záporně vyhlížejících postav časté. Martin se jen touží dostat blíž k holce, která se mu líbí, je trochu podivín a odmítá se změnit jen proto, aby se někomu zalíbil. Chce se totiž líbit takový, jaký je.
„Martin odzpívá celou píseň. Myslím, že trénoval. A pak - nekecám - zapluje zpátky na lavici, jako by se nechumelilo, a nalije si sirup na vafle.
,Nemám slov,' řekne Abby. Pak si povzdychne. A pak ho obejme.
Přísahám bohu, ten kluk v tu chvíli vypadá jako postava z anime. (...) Nemůžu si pomoct a taky se na něj zakřením.
Možná je to vyděrač. Možná se stáváme přáteli. Kdo ví, jestli se to vůbec smí.”
Ony e-maily tvoří jeden ze základních pilířů příběhu, ale oproti jiných knihám (jako např. Tajný deník Adriana Molea) nevsází pouze na jeden takový prvek. Čtenář má možnost sledovat dění i prostřednictvím klasického vyprávění.
Během čtení knihy jsem se dostala do debaty, v níž druhá strana zastávala názor, že film je špatný pro své klišoidní podání (knihu druhá strana nečetla). I přestože nesouhlasím s tím, že by snímek obsahoval typická klišé, respektive byl postaven pouze na nich, domnívám se, že je dobře, pokud vznikají snímky a příběhy, které jsme sice spoustu krát viděli, ale pouze a jen v heterosexuálním podání. Protože takové snímky a knihy nám ukazují, že příběh se nemusí (příliš) lišit jen proto, že hlavní hrdinové jsou dva kluci nebo dvě holky. Jinými slovy, domnívám se, že i klišé mohou být kulturně a společensky nápomocná.
Trapný coming out
Mezi skvělé prvky, které právě do klišé mají daleko, patří bezesporu filmová scéna, v níž se Simonovi heterosexuální přátelé přiznávají ke své sexualitě. Scéna reaguje na e-maily mezi Simonem a Bluem, kteří uvažují o tom, že trapným coming outem by si měli projít úplně všichni.
„A propos - nemyslíš, že coming out by měli podstoupit všichni? Proč je za výchozí stav považovaná zrovna heterosexualita? Ty rozpaky by si měl zažít každý a při té příležitosti se k něčemu oficiálně přihlásit, ať už k hetero-, homo-, bisexualitě nebo čemukoli jinému. To jen tak na okraj.”
„Rozhodně mě taky rozčiluje, že je heterosexualita (mimochodem jako třeba světlá barva kůže) považovaná za normální a že s hledáním identity mají potíže jen ti, kteří do toho vzorce nezapadají. I heterosexuálové by měli projít coming outem - a čím trapnější by to bylo, tím líp. Zažít si tu trapnost by mělo být povinné.”
Podstatu coming outu skvěle vykresluje i rozmluva mezi Simonem a Martinem, která co se týče snímku, patří bezesporu k jedné z nejlepších scén.
„Tys vůbec neměl právo posuzovat, jestli to někdo bude, nebo nebude řešit. To měla být - to je čistě moje věc. Já jsem měl rozhodnout, kdo a kde a kdy se to dozví a jak to řeknu (...). A tys mi to všechno vzal. A ještě jsi do toho zatáhl Bluea? Co to má být? Jdi do prdele, Martine. Už tě nechci vidět.”
Opravdový flirt
Kniha se mi líbila pro svou nenásilnost, humor (a ironii), romanci i prezentaci toho, že někdy je snadné utvořit si k druhému city jen skrze mobilní telefon a že právě o to je mnohdy těžší s takovým člověkem mluvit z očí do očí. Kniha Já, Simon, mě přesvědčila z mnoha důvodů a přestože jde o příběh pro mládež, domnívám se, že ho s klidem mohou číst i starší čtenáři.
„Když s tebou flirtuju, tak je to doopravdy, a když říkám, že tě chci poznat, není to ze zvědavosti. Nebudu předstírat, že vím, kam tohle vede, a ani netuším, jestli je vůbec možné zamilovat se přes e-mail.”
Knihu jsem si schválně vybrala s červeným filmovým přebalem. Četla jsem ji před státnicemi a během svého polsko-švédského výletu.
Žádné komentáře:
Okomentovat