Nepříjemné nedokonalosti (sólo)cestování

Cestovatelské zážitky vypadají obvykle na fotkách jednoduše perfektně. Sama se snažím povětšinou sdílet jen ty momenty, na které chci v budoucnu ráda vzpomínat, ale za pěknou fotkou se leckdy skrývají i další věci - to, když nestihnete autobus z Cardiffu do Manchesteru (a za nový lístek utratíte víc než za zpáteční letenku), nebo když skončíte za tmy kdesi ve Varšavě s téměř vybitým mobilem a bez přístupu k internetu.

Stockholmské metro

Špatný kontinent

V posledním roce cestuji převážně sama, často se proto musím spolehnout zejména právě na sebe, Google a ochotné místní. Právě Google mi ale při nedávné návštěvě Polska pořádně zatopil. Ve Wrocławi mě poslal na staré autobusové nádraží a já tak namísto přímé cesty do Prahy strávila pět a půl hodiny ve čtyřech různých vlacích. Nutno podotknout, že potom, co jsem se pod návalem emocí rozbrečela tak trochu vzteky, tak trochu bezmocí.

Wrocław

Nicméně špatně fungující Google je pořád lepší než žádný. V Miláně se mi podařilo rozbít si telefon jen chvilku po přistání. A jestli je něco opravdu, ale opravdu nepříjemné, tak být celý víkend v cizím městě bez přístupu k internetu a ke všem jízdenkám a potvrzením.

Čas od času se mi také podaří minout správnou zastávku. Například, když jsem místo u Skadarského jezera skončila v zaprášeném městě a viděla tak akorát místní skládku. Nebo když jsem se třikrát optala tureckých řidičů minibusů a místo zastávky jen pár minut od hostelu skončila na jiném kontinentu.

Istanbul

Osamělost

Když člověk cestuje sám, paradoxně bývá neustále obklopen lidmi. Neustále se někoho vyptává na cestu, na doporučení, co dělat a kam jít a neustále je vyptáván, odkud je, kde už byl a kam se chystá. Čas od času se ovšem stane, že k žádné takové konverzaci nedojde, typicky proto, že cestuje v době, která pro cestovatele není příliš populární. V Rumunsku se mi naneštěstí podařilo mít hned dvě noci za sebou pokoj jenom sama pro sebe. Paráda, ne? No... vlastně, ani ne. Čas od času se totiž stane, že se potulujete po městě nebo přilehlých kopcích, na nikoho za celý den pořádně nenarazíte a pak zjistíte, že si nemáte s kým popovídat ani před spaním. A i když jsem člověk, co si potrpí na vlastní klid, příliš takového klidu člověka spíš rozesmutní, než aby mu udělal radost.

Rasnov v Rumunsku

Hosteloví hosté

Ovšem i spolubydlící mohou přinášet jistá roztrpčení a nepříjemné pocity. Třeba, když partě Portugalců trvalo půl hodiny, než se zaregistrují, neboť pomalu netušili, na které jméno registraci udělali nebo když jsem musela ve Stockholmu přes hodinu hladová a unavená čekat, protože jedna slečna zjistila, že by pokoj sdílela i s muži a i přes nabídku čistě ženského pokoje, trvala na tom, že se ubytuje jinde. Jiní spolubydlící jsou zase schopni rozsvítit si ve tři ráno nebo si v pět balit půl hodiny své věci, i když to mohli udělat večer.

S muži na pokojích mám obvykle dobré zkušenosti. Naposledy jsem si jako pozornost odnesla svačinu, v Turecku jsem zase dostala náramek na památku, a většinou si s mini hezky popovídám. Čas od času se ovšem sejde, že mě přiřadí na pokoj, který neobývá nikdo další než muž o patnáct až třicet let starší. A přestože jsem nikdy nemusela řešit nepříjemnou situaci, patří tahle přespávání k těm nejméně oblíbeným.

Stockholm

Na druhou stranu, i nepříjemný pocit z přespání v hostelu je pořád lepší, než nemít kde přespat. V Černé Hoře se mi podařilo narazit na hostel, kde čtyřicetiletý chlápek naznačoval, že bych mohla přespat v kuchyni, kterou nikdo (alespoň od pohledu) deset let nemyl, a to ke všemu zcela zadarmo. A jestli je mi nějaká myšlenka zcela nepříjemná, pak přespání u čtyřicetiletého chlápka zcela zadarmo. V dalším hostelu jsem pro změnu nenarazila na vůbec nikoho. Ačkoli jsem se do hostelu duchů vrátila třikrát, usoudila jsem, že nejspíš není nejlepší nápad ubytovat se a o půlnoci vysvětlovat, co tam sakra dělám. Třetí volba se naštěstí ukázala jako ta správná. Místní Černohorec mě i další spolubydlící pozval na patrně nejlepší večeři, kterou jsem kdy měla a majitel hostelu nás zase štědře obdaroval domácí pálenkou.

Bar v Černé Hoře

Ale i když se při cestách úplně nedaří, občas skončím v místě, kam jsem nechtěla a dám si něco, co jsem rozhodně neměla v úmyslu, nepříjemné nedokonalosti dělají z mého cestování o krapet lepší zábavu (a o krapet zajímavější materiál pro reportáž). A to i za cenu slz, vzteku nebo pocitu samoty.