Knihu Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů jsem několikrát zaregistrovala ve skupině Co čteme. Kniha mě zaujala především pro svůj velmi atypický název, informaci, že je v reedici opět k dostání (a nadšení mnoha diskutujících) a velmi zářivou obálkou. Nakonec se mi však do ruky dostalo původní, stejně krásné, české vydání.
Kniha mě překvapila prakticky hned vzápětí po přečtení několika stran. Příběh je totiž odvyprávěn prostřednictvím dopisů, telegramů, kabelogramů a několika závěrečných poznámek. Nejdřív jsem byla na vážkách, zda mi takový styl vyprávění bude vyhovovat, ale díky množství postav a proměn v popisované atmosféře, mě příběh nepustil až do samého konce.
Kniha vypráví o Juliet Ashtonové, která se za druhé světové války proslavila mezi Brity svými humoristickými sloupky o Izzym Bickerstaffovi. Zatímco Juliet cestuje po Velké Británii, aby na základě přání svého vydavatele a dlouholetého přítele Sidneyho Starka propagovala knihu Izzy Bickerstaff rukuje, dostane dopis od Dawseho Adamse z ostrova Guernsey. K němu se totiž za války dostala do rukou kniha, se jménem a adresou předchozího vlastníka - tedy Juliet. Dawsey se v dopise krom oné knihy zmínil také o německé okupaci Normanských ostrovů a faktu, že je členem místního Spolku přátel krásné literatury a koláče z bramborových slupek a jakým způsobem tento spolek vznikl. Postupně začnou Juliet chodit další dopisy, o spolku, o okupaci, o smrti, o lidech a ostrově, až se Juliet rozhodne osobně poznat členy spolku a vyrazit na ostrov Guernsey.
Ačkoli kniha na první dobrou vyvolává dojem příjemného čtení s čajem v ruce a tlustých ponožkách na nohou, jednotlivé příběhy postupně nabývají ucelených obrazů. Pokud se dá o Marry Ann Shafferové něco říct, pak to, že ačkoli dala světu tuto jednu jedinou knihu, jde o mimořádně řemeslně dobře odvedenou práci. V jednom dopise dokáže čtenáře rozesmát, navodit mu příjemné pocity, aby ho v tom následujícím rozesmutnila, rozzlobila a znovu rozesmála. Při čtení jsem pociťovala obrovskou škálu emocí, které ve mně předložený příběh vyvolal. Pro úplnost je třeba podotknout, že se na finální podobě podílela také její neteř Annie Barrowsová, neboť jí to její zdraví již nedovolilo.
Příběhu si krom způsobu zpracování a nesmírně dobře napsaných postav a děje dále cením pro dvě věci. Zaprvé předkládá romanci vyšitou z dob Jane Austen, která dokresluje příběh, ale nebere si hlavní slovo a za druhé pro přiblížení běžného života ostrovanů, kteří si prošli válkou. Pravidelně se o válce snažím číst, ale převážně jde o příběhy z koncentračních táborů či bitevního pole. Byť i v tomto případě koncentrační tábor dostává svou roli, příběh se soustředí především na život na ostrově, potažmo v Londýně. Zároveň nejde jen o vyprávění toho, co se dělo dříve ale i jak jde život dál.
Po přečtení knihy jsem se rozhodla pustit si stejnojmenný film, který v letošním roce vznikl. A ačkoli nejsem z čistě filmového hlediska zklamaná, jsem rozčarovaná, neboť jsem měla pocit, že sleduji zcela jiný příběh, v němž se zásadní okamžiky odehrávají absolutně odlišně.
Příběh Spolku přátel krásné literatury a koláče z bramborových slupek by si zasloužil hned několik přídavných jmen: je krásný, je laskavý a je nesmírně přátelský. Občas bolí a svírají se z něj všechny útroby, ale zároveň přináší spoustu radosti. Pro mě je jednou z nejzajímavějších a nejlepších knih, co se mi v letošním roce dostala do rukou.
Kniha mě donutila přemýšlet o návštěvě ostrova Guernsey.
Žádné komentáře:
Okomentovat