O Anně ze Zeleného domu jsem čas od času něco zaslechla a udělala si na ni jakýsi matný názor. Celkově jsem se s ní blíže seznámila, až když jsem sepisovala jedny z knižních tipů, které více méně ne/pravidelně publikuji na Lidovkách. Nakladatelství Albatros se totiž rozhodlo pro nové vydání této nesmrtelné klasiky z pera kanadské spisovatelky Lucy Maud Montgomery. Nakladatelství Albatros mi posléze knihu zaslalo, za což jsem moc vděčná. Jedná se totiž o čtení, kterému zub času nijak neublížil.
Anna ze Zeleného domu vypráví o jedenáctileté zrzce, sirotku Anně Shirleyové, kterou se rozhodnou vzít k sobě sourozenci Matouš a Marilla Cuthbertovi. Ačkoli původně zatoužili po klukovi, který by pomohl Matoušovi s prací, jistou náhodou se pod jejich střechu dostane právě Anna.
Nejnovější vydání mě hned na první pohled zaujalo ilustracemi, které má na svědomí Ivona Knechtlová. Její styl je poměrně výrazný a vzhledem k tomu, že celkem pečlivě sleduji novinky Albatros Media v sekci knihy pro děti (zejména doporučuji projekt Knihozem), bylo mi na první dobrou jasné, že o téhle dámě jsem již slyšela. V nedávné době totiž její ilustrace ozdobily například knihu Valentýnka a narozeniny nebo Přece to nevzdáš. Ke shlédnutí doporučuji její web.
Celkově lze říct, že grafická podoba se velmi vydařila. Na knihách Albatrosu se mi líbí, že čím dál častěji se objevují barevné vnitřní desky, které knihu ozvláštňují. V případě Anny ze Zeleného domu se jí stala zelená „tapeta” s květinovým vzorem. Mile mě potěšila i květinovo-listnatá linka pod každým nadpisem nové kapitoly.
Co se týče samotného příběhu, zcela upřímně jsem byla šokována dlouhými monology, které Anna chrlí jeden za druhým. Zpočátku mi to trochu připomnělo dlouhé věty ve stylu Bohumila Hrabala, byť styl je více než odlišný. Myslím, že jsem byla podobně překvapená jako někteří hrdinové z této oblíbené dětské knihy. Anna má velmi bujnou fantazii, ráda přejmenovává lesy, aleje, rybníky a vytváří si svůj vlastní svět. Její nadšení je poměrně nakažlivé a řekla bych, že je i důvodem, proč si ji oblíbilo tolik lidí po celém světě po tolik generací. Právě proto jaká Anna je, trochu neposedná, plná představ a určitého až patosu, má co říct i dnešním čtenářům. Zejména pak těm dospělým, kteří na fantazii poněkud zanevřeli.
Osobně jsem ocenila i to, že kniha se nevyhýbá ani těm špatným stránkám života, zklamání a bolesti nad ztrátou milovaných osob. Kniha tak nepředstírá, že všechno dopadne vždycky dobře. Myslím, že je vždycky dobře, když vzniká literatura, která učí děti, že smrt je nevyhnutelná.
Knihu bych doporučila nejen dětem, ale i dospělým. Rozhodně bude ozdobou každé domácí knihovny. Ty které milují zrzavou tak jako já, ovšem upozorňuji, že vás Anniny poznámky o nehezké barvě budou pravidelně šokovat.
Těším se na druhý díl Anna z Avonlea, který na mě čeká doma.
Žádné komentáře:
Okomentovat