Zápisky z Ukrajiny: Jak tu učím místní česky

Na Ukrajinu jsem odjela učit češtinu místní lidi. Přibližně třetinu z nich tvoří doktoři, další třetinu mladí lidé, kteří mají v úmyslu studovat na české univerzitě a třetinu lidé různého povolání, kteří již mají v Česku nějaké příbuzné nebo prostě chtějí začít znova a jinak.

Vinnycja

Před první lekcí jsem byla víc než nervózní, nikdy předtím jsem totiž neučila jazyk cizince. Vždy jsem byla jen na straně studenta, který si nechává vysvětlovat angličtinu, arabštinu, maďarštinu nebo ruštinu (nutno podotknout, že s maďarštinou a arabštinou jsem to daleko nedotáhla, navzdory kvalitám mých učitelů). Kurzy, které pořádá České centrum, jsou navíc postaveny na výuce bez mediačního jazyku. 98 % doby tak mluvím pouze česky, ve zbytku anglicky nebo rusky. V poslední době převažuje hlavně ruština. Ráda totiž používám výrazy, které jsem tu pochytila. Vesměs si navzájem rozumíme, i když někdy je třeba říct jednu věc třikrát a co možná nejjednodušeji, než se dobereme k pochopení.

Během prvních pár lekcí se u mě objevily především tři pocity: radost, z toho, co jste schopni druhé naučit, strach z toho, jestli to, co říkáte, je opravdu správně a mírný stupeň paniky, co se to sakra děje. Pokud totiž načnete určité téma nebo se studenti sami na něco zeptají, nejde říct – to je jedno, nechte to být… Člověk se s tím musí poprat a dát jim alespoň trochu uspokojivou odpověď. Ale samozřejmě děláte chyby, tvrdíte, že jeden obrázek představuje fíky, i když jsou to datle nebo že jde o morče, i když je to ve skutečnosti křeček (doufám, že slovo pro morče už zapomněli).

Po dvou týdnech od mého příjezdu na Ukrajinu jsem si domluvila první lekci ruštiny, neboť i když jsem se kdysi nějakou chvíli učila rusky, měla jsem pocit, že krom pomalého čtení azbuky a Já se jmenuju Šarlota, neumím říct ani slovo. Díky jsem pochopila, že potřebu psát si každé slovo (a nejlépe i s výslovností) mám stejně jako mí studenti také. A stejně jako mí studenti, kteří nejsou schopni vyslovit ř, já nejsem schopná vyslovit cosi mezi lje a le.

Taky mě překvapilo, že čas z pohledu studenta plyne úplně jinak. Jako lektor přemýšlím o tom, co bychom měli stihnout a jak efektivně využít čas. Jako student mi nevadí zůstat u jednoho tématu třeba půl hodiny.

Celkem mám na starosti pět skupin po dvou lekcích (po 105 minutách) za týden. Vzhledem k tomu, že jde o studenty a pracující, scházíme se odpoledne ve tři, v pět nebo v sedm, každý den od úterý do pátku tak odcházím před devátou hodinou.

Když jsem první týden začala učit a před sebou jsem měla šest hodin mluvení a k tomu jsem se potýkala s nachlazením, měla jsem pocit, že nejspíš umřu Ale když přišel víkend a mně začalo být lépe, dostavilo se nadšení z toho, že jsem to zvládla a že to má nějaký smysl, protože při téhle práci nemusíte čekat měsíce a roky, než vidíte výsledek, tady výsledek přichází s každou odučenou minutou. Na druhou stranu, nebývá tu výjimkou ani pocit toho, že se snažíte úplně zbytečně, protože někteří studenti doma očividně netrénují a testy, v kterých dosáhli 37 % opravdu nelze považovat za úspěch.

S postupem týdnů jsem si navykla na odpolední režim, přípravu stáhla na minimum, stejně jako obavy z toho, zda to, co dělám, dělám dobře. Ostatně, když si začnete předávat recept na zapikanku  (místní dezert) nebo se ptát studentů, jak se řekne rusky svlékni si tu košili, víte, že jste si na sebe už docela pěkně zvykli a není třeba mít z čehokoli zbytečné nervy.