Syn buvola. Cestopis, který odhaluje krásy Komorských ostrovů i práci Lékařů bez hranic

Na knihu Syn buvola jsem poprvé narazila při sepisování květnových knižních tipů. Zaujalo mě, že nakladatelství Paseka se po dvou letech znovu vrátilo do jihosúdánského Agoku. Oproti Africké zimě, kterou sepsal chirurg Tomáš Šebek, ale tentokrát hraje hlavní roli lékárník Stanislav Havlíček. Ten už na obálce knihy upozorňuje: „Ne, vůbec to není akční ani adrenalinové. Nezachraňuji cizí životy přímou masáží srdce.” Pravdou ovšem je, že Stanislav Havlíček dokázal vystavět takové povídání, že k tomu, abyste byli přesvědčeni o důležitosti jeho práce, není přímá masáž srdce potřeba.

Kniha Syn buvola má dvě části (byť nijak formálně označené). První popisuje život v Agoku. To, jaké je to vést lékárnu, plánovat x měsíců dopředu objednávky léků, jakým způsobem funguje místní komunita. Druhá část popisuje jeho dovolenou na Komorských ostrovech. Kde potkává místní, pro něž je velkou atrakcí, kde se snaží přežít o minimu vody a jídla a kde devadesátiletí staříci v žabkách skákají přes skály jako kamzíci. Osobně jsem se u Syna buvola nasmála o dost víc než třeba u Ladislava Zibury (kterého ale jinak hrozně ráda sleduji na IG, v knihách na mě bylo možná až příliš alkoholu).

„Na sedadlo cessny se s kytarou tak tak vejdu, ale za to rovnou do první řady za pilota. Celou cestu pak pozoruji navigaci a pilotování a taky trochu nervózně sleduji, jak si kopilot během letu v letové příručce pozorně pročítá kapitolu: ,Co dělat při poruše motoru během letu.‘“

Když jsem knihu otevírala na cestě do rakouského Salzburgu, byla jsem docela zvědavá, jak mi sedne. Musím říct, že jsem se začetla okamžitě. Stanislav Havlíček vsází na ironii, nadsázku, humor a hru se slovy, což mě neuvěřitelně bavilo. Zároveň ale dokáže poučit čtenáře a předložit mu obrovské množství informací o lécích, bylinách či ptactvu. Sama vím, že něco takového dokázat, aby to čtenáře zaujalo a po chvilce ho to neunudilo, není snadná věc.

„Změna dodavatele se podepsala i na velikosti kartonů, takže posíláme o 160 méně. Skoro 15 % rozdíl jenom kvůli jiné velikosti bedny. Praktický příklad toho, jak je důležité mít informace o velikosti terciálního obalu. Když z toho zkoušíme lékárníky u atestací, vypadá to jako neužitečná teorie. V praxi to znamená osm tisíc dní hladu.”

V jiné kapitole zase píše o mimoděložním těhotenství. O tom jak vzniká a jak se pozná. Informace ale doplňuje o skutečný příběh, na jejímž konci se narodí zdravá holčička. A když se vám na 18. stránce knihy chce brečet, víte, že máte před sebou dobře napsaný příběh.

Poměrně se mi líbily i kapitoly, které se věnují víře. Ať už ty, kde se místní raději obrací na šamany místo na doktory (přestože jsou schopni ujet třeba 6 hodin, aby se dostali do nemocnice v Agoku), anebo ty v němž se ve středu dění ocitá autor, kterého místní pozvali, aby vyprávěl příběh o přemožení zla v kostele.

Syn buvola je přesně čtení, kterým se chcete naladit na dovolenou.

Knihu jsem dostala jako recenzní výtisk jako podklad pro připravovaný rozhovor s autorem knihy. Za to nakladatelství Paseka moc děkuji.