Krimi thriller Sestry od francouzského spisovatele Bernarda Miniera se mi dostal do ruky díky spolupráci s nakladatelským domem Albatros Media. S ním komunikuji různé rozhovory a knižní tipy, které vychází na serveru Lidovky.cz. Pro mě osobně to byla první zkušenost s tímto francouzským spisovatelem a musím říct, že vůbec ne špatná.
Thrillery čtu spíše méně než více. Před lety jsem se poměrně dost nadchla pro Larssona, který výborně kombinuje novinářské a spisovatelské prvky. Posléze jsem zkusila také Sněhuláka od Nesbø, který mě naprosto odzbrojil (na můj vkus možná až příliš) svým surovým podáním. Když jsem otevřela Sestry, z počátku jsem měla pocit, že by jej bylo možné řadit mezi severské kolegy, ale nakonec mi přišlo, že jeho podání, a to na co se soustředí, je jiné. Řekla bych, že podstatnější zde bylo smýšlení detektiva a vytvoření zajímavé zápletky než šokovat a útočit na nejniternější a nejzákladnější pocity.
Nejprve jsem se trochu obávala, zda pro mě bude kniha vhodná, neboť jde o již o pátý díl série s detektivem Martinem Servazem. Nicméně v tomto díle se Minier zaměřuje na Servazovy začátky u policie. Konkrétně na vyšetřování jeho první vraždy. A to dokonce dvojnásobné. Díky tomu se Minierovi otevřel prostor pro popis někdejších policejních metod a postupů. Z knihy je vidět a vyplývá to ostatně i ze závěrečného poděkování, že si Minier udělal poměrně důkladnou a zajímavou rešerši. Díky tomu, že druhá polovina knihy se vrací do přítomnosti (neboť se objevuje případ, který má s tím prvním jistou spojitost), je možné pozorovat změny u francouzské policie. Popravdě řečeno, čistě z pozice čtenáře, mi přišel zajímavější vhled do minulosti.
Za pozornost stojí i samotná obálka, kterou pro českou verzi, jež vyšla pod hlavičkou nakladatelství XYZ, vytvořil Jakub Karman. Obálka je laděná do modrých, bílých a černých tónů. Ústředním motivem je kůže hada, jenž zcela koresponduje s tématem knihy.
Kniha mě poměrně bavila, na druhou stranu, nemůžu úplně říct, že bych cítila nutkání pořídit si okamžitě další díly. Podobně jsem to měla třeba i na podzim, kdy jsem se konečně dostala k Volání kukačky, které sepsala J. K. Rowling pod pseudonymem Robert Galbraith. A znovu ne proto, že by mě kniha nebavila nebo proto, že by mi přišla špatná.
Nicméně byly tam momenty, který mě úplně nenadchly, zejména šlo o technické, poučovací pasáže vložené do úst některých postav. Trochu mě taktéž zamrzel závěr, který mi přišel možná trochu přehnaný a zcela jistě zbytečný. Na druhou stranu rozluštění záhady prvního případu mi přišlo více než zajímavé.
Knihu jsem četla na cestě do a z ukrajinského Izmajilu.
Žádné komentáře:
Okomentovat