O Krvavé zimě jsem poprvé slyšela na podzim minulého roku. Probírala jsem se zrovna tituly ke knižním tipům, které píšu pro server Lidovky.cz. Můj kamarád a kolega tou dobou také dělal rozhovor se samotnou autorkou Hildur Knútsdóttir (ten si můžete přečíst zde).
Krvavá zima mě zaujala svou anotací a poměrně zajímavou obálkou. Island totiž napadnou mimozemšťani a z většiny obyvatel ostrovního státu nezbyde nic jiného než kaluž krve. Právě Island zde plní klíčovou úlohu knižního marketingu. Přední strana obálky se tak nepyšní jen titulem a jménem autorky, ale i slovy: Boj o přežití v magických kulisách Islandu. Zcela upřímně, pozitivní věc vidím v tom, že příběh by velmi dobře fungoval také v jiných končinách světa.
Co se týče obálky, ta zaujme hned z několika důvodů – za prvé je to výrazná ilustrace Jindřicha Janíčka, na níž jsou vidět domy, hory, rozbouřené moře a lidé s baterkami. V ní je zcela bez nadsázku zachycena velká podstata příběhu. Dále je to zelený trojúhelník a titul psaný kapitálkami. Obálku zpracovala Nikola Klímová.
Vnitřní strana desek poté obsahuje celkem dvě mapy – jednu na začátku a jednu na konci příběhu. Ta na konci příběhu se liší tím, že obsahuje označení míst, které v příběhu hrají roli. Knihu vydalo v překladu Martiny Kašparové nakladatelství Práh, které mi ji také věnovalo jako recenzní výtisk. Za což moc děkuji.
Co se týče samotných dojmů z knihy, nejdřív příběh trochu připomíná klasický dívčí příběh. Jediné, co patnáctiletou Bergljót zajímá, je, zda dostane svou první pusu a jestli si užije party. Všechno se ale změní, když je nucena strávit podzimní prázdniny se svým tátou a mladším bráchou namísto společnosti svých kamarádek. Trocha romantických představ a lehce sexuálních scén se objeví i později, ale ty mají v kontextu příběhu své místo. O červenou knihovnu tak nejde ani v nejmenším, teda pokud nepočítáme krev.
Nicméně i přesto, že se může začátek příběhu zdát poněkud slaboduchý (byť čtivý!), opak je pravdou. Hned v první kapitole zazní několik zajímavých poznatků, které posléze získají poněkud jiný než zamýšlený ráz.
Þóra si odkašlala a řekla:
„Věděly jste, že v sobotu začíná gormánuður?”
Magga ohrnula nos. Rozhodla se, že tentokrát si z Þóřina zájmu o islandské lidové zvyklosti utahovat nebude.
(…)
„Je to starý název prvního měsíce zimy. Myslím, že znamená něco jako období zabíjaček. Čas, kdy se porážejí všechna jehňátka.”
Na tuhle scénu později vzpomíná i Bergljót, když jí dojde, že kolem ní většina lidí umřela na jakýsi jed a následně byla schroustána mimozemšťany.
Většinu času se pak děj soustředí na samotné přežití několika desítek Islanďanů. Těch, kteří byli z různých důvodů schopni přežít. Přežití je postaveno na velmi podobných principech, jaké je možné vidět například i u novinky od Netflixu The Society (Společnost). Na zásoby, teplo, bezpečnost a změnu zvyků. Čtenáři se také setkají se samotnými mimozemšťany i s řešením otázky, proč vlastně přišli.
Děj je poměrně napínavý, střídají se pohledy Bergljót a jejího mladšího bratra Bragiho. Oba s nastalou situací bojují odlišně, což pomáhá v gradaci příběhu. Oba se také musí vypořádat s tím, že útok mimozemšťanů patrně nepřežila jejich maminka.
Přestože se v knize objevuje hned řada poměrně napínavých (mnohdy bojových) scén, té, v níž lidstvo přemůže všechny mimozemšťany nebo mimozemšťané lidstvo, se čtenář nedočká. Závěr knihy mi tak připomněl jeden ze dvou hororových snímků, které jsem kdy viděla – Metro. Ten, kdo se dočká rána, vyhraje. I přesto ale nebyl závěr zklamáním. A to především proto, že kniha se drží jednoduché poučky – co je mrtvé, je mrtvé.
Knihu jsem se rozhodla nechat v knihovně ve Vinnycji, kde jsem semestr učila češtinu.
Žádné komentáře:
Okomentovat