Nimbus. Pokračování brilantní Smrtky si připravilo grandiózní finále

Na pokračování Smrtky, kterou považuji za naprosto osvěžující, brilantní a inteligentní sci-fi, jsem se hodně těšila (recenze zde). Druhý díl s názvem Nimbus naštěstí vyšel poměrně záhy, a to letos na jaře pod hlavičkou nakladatelství YOLI.

Druhý díl se soustředí jak na Rowana, který se rozhodl, že napraví cech smrtek, tak na Citru. Ta se sžívá s rolí smrtky Anastázie a pokouší se vnášet do cechu jisté novoty tím, že vybraným lidem dává jeden měsíc na rozmyšlenou, jakým způsobem chtějí zemřít. V příběhu se objevuje několik nových postav, některé získaly větší prostor, než jak tomu bylo v prvním díle. Větší roli má i Nimbus, který se projevuje jako myslící bytost ne jen pouhý stroj, který má za úkol dohlížet, aby ve světě fungovalo všechno tak, jak má.

Druhý díl mi přišel poněkud pomalejší, méně nabitý oněmi wow momenty, které mě u Smrtky ohromně bavily. To ale především připisuji tomu, že se autor držel zákonů světa, který sám vytvořil. Jako čtenář jsem si zvykla na svět, ve kterém o smrti rozhodují smrtky, v němž se nevraždí, ale kosí. V němž lidé neumírají na nemoci či hlad. V němž většina žije svůj průměrný, ale dlouhý život. A všechno funguje.

Ukázal na jedny výtahové dveře a otočil se k matce. „Co znamená ,mimo provoz‘?“
„To znamená, že výtah nefunguje.“
Ale chlapec se nedokázal s takovou představou vyrovnat. „Jak se může stát, že výtah nefunguje?“

Nicméně na druhou stranu musím říct, že konec knihy obsahuje značnou řadu okamžiků, které pomalejší tempo vyvážily a které mě znovu nalákaly na další pokračování. Třetí a poslední kniha, která trilogii uzavře vyjde v angličtině na začátku září. Ke konci uvedu jen tolik, že mě zaujalo zvlášť jedno rozhodnutí jisté smrtky, která se smířila se svým osudem víc než důstojně.

Ještě předtím, než jsem se do knihy pustila, jsem v české instagramové knižní komunitě zahlédla řadu hodnocení, která vyzdvihovala konec druhého dílu. Na ten jsem se dost těšila a i díky tomu, jsem knize leccos odpustila. Na druhou stranu, řada scén na mě bývala mohla udělat větší dojem, ale to bych knihu musela číst hned po prvním díle. Během pár měsíců jsem stihla řadu věcí pozapomenout a tudíž jsem je přijímala tak nějak jako fakta, ne něco, co by mě mělo zvednout ze židle a křičet: Cože?

To, co knihu zpomalovalo, ale zároveň ji dostalo na jinou úroveň, byla filosofická zamyšlení Nimba. Přišlo mi zajímavé sledovat, jakým způsobem o sobě přemýšlí, jakou roli sám sobě přikládá.

„Prosím...” škemrá.
A já poslechnu. Sáhnu do elektrické sítě a zhasnu světla. Nejenom v kapli, ale v celé Wichtě. Světla města na 1,3 sekundy zhasnou. To všechno pro Greysona Tollivera. Abych mimo veškerou pochybnost dokázal, jak moc mi na něm záleží a jak by mi zlomilo srdce, co všechno vytrpěl, kdybych měl srdce, které by bylo takového selhání schopno. Jenže Greyson Tolliver to neví. Nevidí to... protože má oči zavřené příliš pevně, než aby vnímal něco jiného než vlastní utrpení. 

Obálka navazuje na první díl, na němž je vidět smrtka v červené róbě, třetí díl The Toll by měl na obálku přidat další postavu.

Knihu jsem dostala od společnosti Euromedia jako poděkování za zařazení titulu do knižních tipů, které píšu pro server Lidovky.cz.