Smrtky jsem si začala všímat někdy v létě, kdy se ke mně dostaly některé tituly nakladatelství YOLI jako Černooká, Muffin a čaj a Já, Simon. Postupem času jsem vídala více a více pozitivních recenzí, které si Smrtka od Neala Shustermana vysloužila. S ohledem na to, že YOLI se specializuje na young adult, jsem ovšem měla obavy, aby kniha nebyla hodnocena pozitivně především mladšími ročníky, kteří mohou literárně oceňovat jiné věci než já.
Příběh ve zkratce vypráví o světě, v němž lidé přestali umírat. Světě, ve kterém neexistuje chudoba, hlad ani nemoci. Jediným, kdo může ukončit lidský život je smrtka. Ctihodný smrtka Faraday se rozhodne vzít k sobě do učení dva mladé lidi Citru a Rowana. Během jejich výcviku konkláve smrtek rozhodne, že pouze jeden z nich se může stát smrtkou a druhý bude muset zemřít.
Svět budoucnosti je na knize jedním ze zajímavých aspektů, a to proto, že ji neprezentuje nicneříkajícími velkými slovy, ale jako výsledek technologického vývoje. Poměrně mě bavily myšlenky na možnost „obrátit list” (tzv. znovu omládnout), čímž matka mohla získat mnohem mladší tělo než její dcera, na nemožnost zemřít jinak než rukou smrtky (v knize jsou populární tzv. „rozplesknutí”, po nichž člověk akorát stráví několik dní v oživovacím centru namísto věčnosti na hřbitově) nebo ty, které se věnovaly tomu, že ne všechny smrtky mají chuť dodržovat desatero smrtkovských přikázání.
„Šok by mohl zastavit srdce i tobě,” upozornil ho smrtka.
„No a co?” zeptal se Rowan. „Oživí mě.” Pak dodal. „Pokud jste se nerozhodl pokosit i mě.”
Slovo, které mě při čtení napadalo asi nejčastěji bylo: osvěžující. Příběh se neutápí v emocích ani přehnaných popisech, dává velký důraz na plynulost textu. Spousta knih útočí na čtenáře skrze určitou emoci, typicky strach či úzkost (to cítím u severských detektivek), lásku (to mám u knih Jane Austen), humor (to je třeba série o Harrym Potterovi) nebo vztek, nemožnost pochopení a hnus (knihy Khaleda Hosseiniho či o holocaustu). Smrtka mě však ohromila tím, že využívá prostředku překvapení a šoku, ale ne způsobem, jakým je to třeba u autorů typu Jo Nesbø.
Podobné pocity jsem měla i u seriálu Sherlock, který do jisté míry používá podobné nástroje. Získává si člověka skrze jiný typ myšlení, než na který jsme zvyklí.
„Ne! Přišel sem, chce to udělat, tak ať to udělá. Není to tak, že by nebyl rozhodnutý - slyšela jsem, že smrtky se vždycky rozmyslí, ještě než vejdou do domu, je to tak?”
Smrtky se její výbuch nijak nedotkl. „Pro některé to platí, pro jiné ne,” řekl vlídně. „Každý z nás na to má svou metodu.”
Ben už to nevydržel a rozbrečel se.
V příběhu dojde i na lásku, ta je popsána takovým způsobem, že neobtěžuje. Je to jako když jedete vlakem a začtete se do dobré knihy, vaše okolí je stále přítomno, ale vy zrovna cestujete po viktoriánské Anglii nebo řešíte vraždu. Přehnaná emocionalita a celkově romantické scény mi osobně hodně vadily u Dětí krve a kostí, na než jsem psala recenzi na podzim. Tehdy jsem měla pocit, že místo dobré fantasy dostávám červenou knihovnu. To se ovšem v případě Smrtky neděje.
Na Smrtce se mi líbilo, že příběh nebyl černobílý ani prvoplánový, i když do jisté míry funguje na zažitém systému dobra a zla. Měl však řadu překvapivých momentů, které mě potěšily, ale které bych jen nerada spoilerovala.
Knihu jsem dostala jako dárek k Vánocům od člověka, od něhož mě volba titulu zvláště potěšila.
Další:
Žádné komentáře:
Okomentovat