Fantastická zvířata a kde je najít. Co je to zvíře?

Ilustrované vydání Fantastických zvířat a kde je najít jsem si hodně přála už loni, kdy se mi podařilo domluvit spolupráci s Albatrosem a zorganizovat soutěž pro čtenáře Lidovek. Už tehdy jsem měla možnost si knížku prohlédnout, vizuální provedení tedy nebylo tím největším překvapením, které na mě po nalistování prvních stran čekalo.

Zejména jsem byla velmi mile překvapená způsobem, jakým je kniha předkládána čtenáři. Fantastická zvířata a kde je najít je učebnice kouzelných tvorů, je to encyklopedie, která popisuje vlastnosti zvířat a jejich výskyt. Není to kniha, která říká, tohle všechno je výmysl lidí, prostý mýtus. Stejně laděné jsou i Bajky barda Beedleho, o nichž jsem psala na podzim. I z nich má člověk pocit, že při jejich čtení je součástí kouzelnického světa.

Nejvíc mě zaujala kapitola pojednávající o tom, co je to zvíře. Představuje totiž úžasnou ukázku do právního myšlení kouzelníků (a J. K. Rowlingové) a nutno podotknout, že pokud by stejně zajímavé byly i některé semináře na Právnické fakultě, možná by ze mě dnes byl o trochu lepší právník a trochu větší nadšenec občanského práva.

Mlok Scamander se totiž zamýšlí nad tím, který z magických tvorů je ještě zvířetem a který je osobou zasluhující si plná práva a podíl na řízení kouzelnického světa. Jako příklady, kterými demonstruje, že definice zvířete není úplně snadná, uvádí vlkodlaky, kteří většinu času tráví ve své lidské podobě, kentaury, kteří ačkoli se inteligencí vyrovnají lidem, nedrží lidské zvyky a trolly, kteří se sice lidem podobají, ale nemohou se jim inteligencí rovnat, nemluvě o jejich nedostatku kouzelnických schopností.

Mlok Scamander ve své publikaci následně líčí snahu o vymezení definice zvířete pomocí existence dvou nohou a schopnosti mluvit lidskou řečí a problémy, které díky nim nastaly. Pro mě bylo zvlášť vtipné a zároveň nesmírně zajímavé číst si o vnitřním uspořádání divizí na Ministerstvu kouzel a také o žádostech kentaurů a vodních lidí být považováni za zvířata a naopak žádosti duchů nebýt považovány za osoby, když jsou zjevně „neosobami či bývalými osobami”.

„Přestože v Divizi zvířat Odboru pro dohled nad kouzelnými tvory existuje styčná kancelář pro kentaury, žádný kentaur ji nikdy nevyužil. Naopak, výrok být přeložen ke kentaurům se na ministerstvu stal symbolem vyjadřujícím, že příslušný pracovník bude brzy propuštěn.”

Zajímavé je i další povídání o úkrytech či magizoologii nebo též klasifikace Ministerstva kouzel. Osobně by mi té teorie, která je v knize v menšině, nevadilo více.

Většina knihy se věnuje jednotlivým zvířatům, jejichž popis doplnily ilustrace Olivie Lomenech Gill, které se velmi liší od těch, jež pochází z dílny Jima Kaye (ilustrovaná vydání Harryho Pottera) a Chrise Ridella (Bajky barda Beedleho), neboť z nich je patrná jiná technika provedení. Ilustrátorka se nechala slyšet, že používá tři sta let starou techniku vyrývání obrazů do měděných plátů, které vytlačuje na papír a následně je dotváří prostřednictvím vodových barev. Více jsem popsala v článku, který se ilustrovanému vydání věnuje.

Fantastická zvířata a kde je najít je přesně tou knihou, kterou si člověk pořídí pro radost, i přestože si v ní nebude číst celé hodiny. Nezbývá než doufat, že Bloomsbury Publishing brzy ohlásí, že ilustrací se dočká i Famfrpál v průběhu věků.

Knihu jsem dostala pod stromeček k Vánocům.

Další: Bajky barda Beedleho. Ilustrovaný poklad, co potěší i chlupaté srdce