Ke knížce o Janu Palachovi jsem se dostala vcelku náhodou, když mi kolega napsal, zda bych nechtěla udělat rozhovor s jejím autorem. Vzhledem k tomu, že kniha vyšla stejný den jako byl naplánován i můj rozhovor s autorem, jsem místo klasického recenzního výtisku dostala PDF verzi a mohla si tak alespoň vyzkoušet čtečku, kterou jsem dostala k Vánocům. Jedna z funkcí, kterou jsem zvlášť ocenila a to právě v souvislosti s přípravou na rozhovor, je možnost poznámek a zvýraznění textu. Autor mě totiž několikrát mile překvapil svými formulacemi a myšlenkami, které mě nutily se na okamžik zastavit a opravdu prožít předložený text.
„Ahoj Jeníčku,” odpovídá a doprovází ho ke dveřím.
A to je všechno.
Opakuji: to je všechno. Až ho příště uvidí, toho svého chlapečka, který se jí ještě nedávno ptal, jestli ho má ráda jako mravence, nebo jako tisíc letadel, nepozná ho.
Pro spoustu čtenářů bude patrně nejvýraznější informací, že knihu, kterou vydalo nakladatelství Práh, napsal Francouz. Anthony Sitruk se pokouší události českých dějin srovnat s těmi které jsou mu blízké, tedy těmi francouzskými. Český čtenář tak ať nechce nebo nechce, získává vysvětlení téměř ke všemu, co se zde stalo. Což svým způsobem dělá z knihy poměrně dobrý zdroj pro ty, kteří se s osobou Jana Palacha a s invazí sovětských vojsk teprve seznamují. Zároveň je ale třeba brát některé informace s rezervou, jak upozorňuje i historik Petr Blažek, který ke knize sepsal závěrečnou poznámku.
A pak je tu Jan Hlaváč, spolužák ze školy, s nímž Palach sdílí studentský pokojík, spí na jedné z paland, hřeje se u kamen, špendlí na stěnu své fotky, jeden z těch, co hrají karty, když k nim Palach jednoho lednového dopoledne prohodí „tak ahoj, kluci” a jde se upálit.
Nicméně Krátký život Jana Palacha není učebnice, je to kombinace biografie a úvah. Autor se často zamýšlí nad tím, co se odehrálo ve chvílích, kdy neexistuje svědek, který by mohl podat historickou výpověď. Autor tak vytváří vlastní konstrukce dialogů, monologů a chování. Je to poměrně zajímavý prvek, který do vyprávění přináší nečekanou lidskost. Je ovšem nutné jej tak číst, že jde o fikci, možnou ale nikoli jistou pravdu.
Autorovi se povedlo velmi živě vylíčit poslední chvíle před vykonaným činem včetně samotného upálení, které jsou z literárního hlediska opravdu bravurně pojaté. V závěru se nicméně autor zamýšlí nad pocitem viny a její definicí, na to zda on sám nezapomněl na sen o svobodné zemi, což dle mého názoru knize trochu ublížilo, neboť to do ní vneslo dávku patetičnosti, která je sice po sepsání takového příběhu pochopitelná, ale zbytečná.
Celkově mě ale kniha mile překvapila. Nečekala jsem, že z krátké návštěvy, kterou autor před lety absolvoval a z rešerší, se dá napsat tak čtivé dílo. Několikadenní návštěva předložená prostřednictvím fiktivní postavy během níž obešel důležitá místa, které se váží k Janu Palachovi, na mě totiž působila čistě pozorovatelsky.
Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.
Žádné komentáře:
Okomentovat