čtvrtek 10. ledna 2019

Hon na ovci. Murakamiho absurdno za mléčným sklem

O Murakamim jsem toho slyšela už poměrně dost, takže když jsem měla tu možnost poprvé se seznámit s jeho tvorbou, byla jsem víc než zvědavá. Zároveň jsem ale podle ohlasů a recenzí trochu tušila, že jeho styl možná nebude tak úplně pro mě.


Hon na ovci je román, jehož hlavní dějová linka spočívá v nalezení jedné konkrétní ovce, která je vyfotografována kdesi v Japonsku. Hlavní hrdina, jehož jméno není ani jedinkrát zmíněno, má za úkol ji nalézt, jinak to pro něj bude mít určité následky. Hlavní hrdina úkol přijímá, aniž by za tím stály nějaké dramatické okolnosti. 

Hon na ovci se mi četl poměrně zvláštně. S některými pasážemi jsem strávila i několik dní, kdy jsem se jimi kousek po kousku prokousávala, jindy jsem ve vlaku během hodiny přečetla přes padesát stran. Celkově doba a způsob čtení vyjadřuje moje rozporuplné pocity, které ohledně tohoto románu mám.

Při čtení jsem několikrát měla pocit, že většina postav není napsána ani trochu reálně, přesto ne nutně ploše. Mnohé dialogy mě nutily pokládat si otázku: A proč tohle nezpochybníš, nenamítneš? Bylo to jako jít do hádky, kde vám každý argument vyjde, protože protivník.. vlastně není protivník. Jako koukat se přes mléčné sklo nebo mluvit šeptem na heavy metalovém koncertě.

Nejvíc mě asi zaráželo, že hlavní hrdina přijímal vše jako fakt, na ničem mu zas tak nezáleželo.

Poměrně se mi líbil závěr, kde Murakami dokázal vytvořit zajímavou atmosféru. Celkově mi kniha přišla nejsilnější ve chvíli, kdy se držela hlavní zápletky - honu na ovci, veškeré odbočky mi přišly, že akorát tempo děje zbytečně zpomalovaly a že by svým způsobem knize slušelo, kdyby „shodila” pár z mého pohledu zbytečných stran.

Při čtení mi také na mysl přišla myšlenka, že by mě hrozně zajímalo zpracování příběhu výrazněji realističtějším autorem, byť chápu, že atmosféra i pojetí postav jsou účelově dané. Zajímalo by mě například severské drama.

Hon na ovci mě zároveň donutil přemýšlet o knižních obalech, u této knihy mi přišlo trochu škoda, že se pěkná, čistá vazba skrývá za nepříliš estetickým přebalem. Osobně nemám přebaly příliš v lásce, neboť mi připadá, že se velmi snadno poničí, což v některých případech může být opravdu škoda, protože samotná obálka bývá často méně zajímavá.

Knihu jsem dostala jako dárek k svátku.

3 komentáře:

  1. S Murakamim se zatím moc neznáme. Líbil se mi Afterdark, moc se mi nelíbilo oslavované Norské dřevo. Teď se chystám na Komturovu smrt, to by snad mohlo rozhodnout, jestli si budeme rozumět, nebo definitivně ne.
    Jinak přebaly většinou sundám a někdy už je ani nedám zpátky, nechybí mi. Kromě těch několika, které mi přijdou krásné, takže se jich nechci zbavit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za reakci :)! Já si prozatím dám od Murakamiho pauzu a uvidím, zda se k němu v budoucnu nevrátím. Komturovu smrt jsem dávala jako dárek člověku, od kterého jsem Hon na ovci měla, tak doufám, že bude spokojený.

      Vymazat
  2. Pauza je dobrý nápad. Už se mi stalo, že jsem po nějakém čase přišla na chuť spisovateli, kterého jsem předtím nedokázala "rozlousknout". Ale taky se může stát, že to prostě nikdy neklapne. Což je samozřejmě v pořádku, ne každý čtenář si musí rozumět s každým spisovatelem. Navíc je tolik autorů a tolik knih, že to člověku vůbec nemusí být líto.

    OdpovědětVymazat