Děti krve a kostí. Policejní brutalita převlečená do africké fantastiky

Ke knize Děti krve a kostí jsem se dostala prostřednictvím knižních tipů, které jsem na podzim sepsala pro server Lidovky.cz. Knížka mě zaujala hned z několika důvodů, zaprvé má neskutečně krásnou obálku (byť je škoda, že barevné vyobrazení hlavní hrdinky je pouze na přebalu nikoli na samotných deskách, které jsou černo-bílo-zlaté), za druhé je to samotný (pod)žánr africké fantasy a za třetí výrok týdeníku Entertainment Weekly, který o autorce prohlásil následující: Seznamte se s Tomi Adeyemiovou, novou J. K. Rowlingovou. Ano, opravdu je tak dobrá.

Mě samozřejmě velmi zajímalo, do jaké míry je takový výrok pravdivý. Bohužel jsem si všimla, že to není poprvé, co nakladatelé upozorňují na nějakou knihu tím, že čtenáře lákají na podobné pocity, jaký měli z Harryho Pottera. Ne vždy je ovšem realita taková. Před časem jsem se takhle poměrně dost zklamala u Řek Londýna, které lákaly na dospělého „Harryho”. Ani v tomto případě nemůžu říct, že by výrok nebo alespoň jeho smysl odpovídal skutečnosti. Tomi Adeyemiová není J. K. Rowlingová, není ani Terry Pratchett nebo George R. R. Martin. Je to prostě Tomi Adeyemiová a já věřím tomu, že jednoho dne se bude skloňovat podobně často jako výše zmíněná jména. Zvlášť pokud si její tvorby všimnou filmaři.

To, proč si nemyslím, že by šlo o Tomi Adeyemiové říct, že tu máme novou Rowlingovou, není tedy proto, že bych nevěřila tomu, že může oslovit spoustu mladých čtenářů, ale hlavně proto, že jejich styl, způsob podání, myšlení, svět, postavy, jsou natolik odlišné, že je to pro mě jenom zkratkovitá nálepka, kterou si usnadnit cestu ke čtenáři.

Co se týče samotné knihy, jen stručně naznačím, že se jedná o příběh Orišského království, kde král bojuje proti magii a je ochoten udělat cokoli, aby království od magie osvobodil, respektive, aby tomu tak zůstalo. Díky náhodnému setkání Zélie s princeznou Amari, získává Zélie svitek, který by mohl navrátit magii a obnovit a posílit spojení s Bohy, které mažiové ztratili. 

Musím říct, že tak do poloviny knihy jsem byla poměrně nadšená, poté se moje nadšení značně ochladilo a to z jednoho prostého důvodu, autorka to dle mého názoru přehnala s romancí. Když čtu fantasy, to co především očekávám, je dobrodružství, logika a poznávání nového světa. Romantika mi nevadí, ale očekávám ji v takové míře, kdy nezastíní všechno ostatní. Jistá část knihy zde byla poměrně pocitová a to se mi příliš nelíbilo.

Nicméně s koncem to opět začalo být velmi zajímavé a dokonce jsem byla až příjemně šokovaná tím, že autorka napsala scénu, kde se projevila ženská síla natolik, až jsem si při čtení musela říct: wow, tak tohle je opravdu dobře napsaný. 

Co se mi také nelíbilo bylo to, že některé pocitové scény se příliš opakovaly. Bohužel to trochu ubralo na dynamice, kterou má jinak příběh velmi silnou.

Po epilogu se autorka rozhodla vložit do knihy poznámku, v níž mluví o tom, proč se rozhodla knihu napsat. „Děti krve a kostí jsem psala v době, kdy jsem v televizi vídala reportáže o tom, jak policie střílí neozbrojené černé muže, ženy a děti. Cítila jsem strach, hněv a bezmoc, ale tahle knížka byla jediný způsob, jak s tím něco dělat.”

I přes veškeré výhrady mě ale svět Tomi Adeyemiové zaujal. Přišel mi barvitý, jiný a rozhodně neevropský. Čtením přede mnou vyvstávaly města, hory, poslové i královský palác. Být o pár let mladší, ocením patrně i ty romantické scény.

Knihu jsem dostala jako dárek od svého kamaráda a kulturního redaktora Lidovek.