Chtělo by to nový jména. Příběh z Afriky, který má všechno a přesto mu něco chybí

Chtělo by to nový jména se ke mně dostalo úplnou náhodou jako dárek k svátku. Po začtení do ukázky na zadní straně obálky jsem se pro knihu poměrně rychle nadchla, to samé se ovšem nekonalo po nalistování první kapitoly.

Chtělo by to nový jména má dvě části - africkou a americkou. Africká je popisována očima dítěte, je vulgární a do jisté míry až necitelná. V americké se čtenář potkává se stejným vypravěčem, tentokrát už jde ale o dospívající dívku, která se snaží zapadnout a pochopit, že už dávno není doma. Kniha získala řadu ocenění a mimo jiné se i probojovala mezi šestici finalistů Bookerovy ceny.

Chtělo by to nový jména má všechno - znásilnění, AIDS, ztrátu domova, sebevraždy, chudobu i rasismus. Nicméně myslím, že to v konečném důsledku knize akorát uškodilo. Šikaně, která vyústila v sebevraždu, je věnováno jenom pár řádků, stejně tak znásilnění holčičky jejím vlastním dědou. Čtenář proto nemá příliš času, aby onu bolest, ať už má jakýkoli původ, skutečně s postavami prožil.

Do jisté míry to nepochybně byl záměr autorky. Z první části je totiž velmi patrné, že to, co děti vidí a prožívají je pro ně vlastně normální a že krádež bot holky, která se oběsila kvůli AIDS, není nic jiného než obyčejná krádež bot. Bez výčitek a zaváhání.

Způsobem vyjádření a jazykem mi kniha do jisté míry připomněla Kdo chytá v žitě. Na můj vkus byla možná až přespříliš vulgární, a to především, když spolu mluvily děti.

Nejdřív se pohádáme kvůli jménům, protože o některý země stojí každej. Každej stojí o to bejt USA a Británie a Kanada a Austrálie (...). To jsou země zemí. (...) Nikdo nechce bejt díra, jako je Kongo, Somálsko, nebo Irák, Súdán, nebo Haity a Srí Lanka, ani tahle země, kde bydlíme - kdo by chtěl bejt něčím, kde je hlad a všechno se rozpadá?

Přesto se najdou místa, která mě čtenářsky zaujala poměrně hodně, ať už je to lynč na bělochy nebo návštěva humanitární organizace.

V americké části je patrné určité zvolnění v tempu vyprávění, což knize sluší. Druhá část navíc otevírá témata, která nejsou tak očividná. Zejména snahu o to zapadnout - vzdát se některých svých zvyků, protože ty se v Americe nenosí, dávat jména, která pro Afričany nemají žádný význam, ale jejich dětem by mohla přinést lepší život, pochopit, že už své blízké asi nikdy znovu neuvidí.

Knihu jsem dostala jako dárek od své někdejší lásky.