Nedávno jsem přemýšlela o nakladatelstvích. O tom, která mám ráda a proč. Už delší čas se věnuji knižním tipům a ty nelze (poctivě) psát bez toho, aniž by člověk měl určitou znalost a důvěru v jednotlivá nakladatelství, že kniha, kterou od nich doporučí, bude kvalitní. Není totiž v lidských silách přečíst vše, co zrovna vychází a z nich vybrat ty nejlepší tituly. Jedním z nakladatelství, v jehož kvalitu věřím, je Absynt. Slovenské nakladatelství, které dnes spousta čtenářů zná především díky edici Prokletí reportéři.
Edice je směsicí nejrůznějších témat od Breivikova vraždění v Norsku, druhé světové války, situaci v někdejší i současné Bosně či hledání odpovědi na otázku, zda jeden muž může mít dvě stě dětí. Všechny knihy však mají dvě věci společné. Každá z nich má podobně řešenou obálku, což ocení ti, kteří vnímají estetiku knih. Druhým společným bodem a zcela jistě tím důležitějším, je síla tématu a kvalita zpracování. Pokud stejně jako já milujete reportážní literaturu - a obzvláště tu polskou, zde je z čeho vybírat.
Možná pro ty, kteří při vyslovení polská reportážní literatura nezažívají hřejivý moment, vysvětlím. Polská reportáž je jiná než ta česká. Je detailní a výrazně osobní. Autor v ní mívá nějakou roli - více či méně důležitou. Slovo já zde má svůj význam, nenarušuje sdělení, ale naopak přispívá k celku. Autor popisuje, jak se dostal k jednotlivým informacím. Vypráví a nechává čtenáře nahlédnout do procesu vzniku reportáže. Hledí na detaily, na chování zpovídaného během rozhovoru. Krásným příkladem jsou knížky Mariusze Szczygieła. Včetně jeho výběru 20 let nového Polska, kam zařadil reportáže nejrůznějších polských novinářů.
Všechny Louisovy děti, které napsal mladý Polák Kamil Bałuk, jsou přesně takové. Jsou osobní, detailní, jsou informačně bohaté a nabízí možnost dívat se autorovi pod ruku.
Autor se ve svém díle snaží zodpovědět otázku, zda je možné, aby měl jeden muž dvě stě dětí. Zda někdejší doba skutečně umožnila, aby se ze spermatu jednoho dárce nenarodilo maximálně šest nebo dvacet pět dětí (podle oficiálního přístupu té které kliniky), ale mnohem, mnohem víc. Kamil Bałuk postupně představuje děti (dnes už dospělé lidi) a jejich matky. Pohnutky, které měly, když se rozhodly postoupit umělé oplodnění a otázky, které mají dnes jejich děti. Proč nejsem podobná tátovi? Kdo je můj otec? Jaké jsou moje kořeny? Proč je moje pleť tmavší? Kolik sourozenců ještě mám?
Všechny Louisovy děti vrací čtenáře do osmdesátých let, kdy se v Holandsku rodí děti, jejichž kůže je tmavší než si matky (a zákonní otcové) přáli. Důvodem jsou praktiky doktora Jana Karbaata, který se během své praxe dopustí stovek lží. Matkám předává tzv. pas dárce, v němž uvádí nepřesné nebo zcela smyšlené informace. O dárci s hnědýma očima tvrdí, že je bílé rasy. Dárce je sice Nizozemec, ale původem ze Surinamu. Píše, že pracuje v bance na vedoucí pozici. Ve skutečnosti tam sice pracoval, ale jen jako řadový zaměstnanec. Neodpovídá ani údaj o manželce, dětech či výšce.
Kamil Bałuk zároveň otevírá otázku Aspergerova syndromu. Dárce, kterého přezdívá jako Dárce S. (dle jedné staré reportáže) totiž Aspergerovým syndromem trpí. Popisuje, jak je těžké pro tyto lidi rozumět tomu, co za reakce se od nich očekává, proč nesnáší změny nebo že nedokáží pociťovat pozitivní emoce a lásku vnímají jinak než většina.
„Necítí potřebu ujišťovat kohokoli o svých citech. Řeknou-li svému partnerovi ,miluji tě‘ a tento stav se nezmění, nemusejí mu to až do konce života zopakovat. Sdílení emocí s druhým člověkem je pro aspergeriky nepochopitelné a opakování už jednou sdělení informace považují jednoduše za ztrátu času.“
Všechny Louisovy děti mě nesmírně bavily, proces odhalování a propojování jednotlivých sourozenců, kteří si říkají Polovičky, mi přišel velmi zajímavý. Jako právníka mě zároveň zaujalo nastínění tehdejší legislativy ohledně anonymity a neanonymity dárců.
Uvažuji, že knihu použiju jako inspiraci pro článek o umělém oplodnění v Česku.
Žádné komentáře:
Okomentovat