12 zemí za 12 měsíců a jedna recesistická republika k tomu

Minulý rok jsem jednoho prosincového dne vyrazila do německého městečka Bad Schandau, nacházejícího se téměř u hranic s Českem. Ačkoli zpětně nejde o jeden z výletů, o kterém bych zvlášť přemýšlela, ať už v dobrém nebo ve zlém, překročením hranic jsem si splnila svou výzvu #12zemíza12měsíců.

Letos se mi čísla 12 (respektive 13) podařilo dosáhnout už v polovině listopadu. Z 12 měsíců jsem hranice nepřekročila akorát v srpnu a v prosinci. Čtyři a půl měsíce jsem strávila na zahraniční stáži.

Čas od času dostávám pohledy a poznámky, že už mi jde jen o samotné číslo, ale pravdou je, že když cestuju, cítím se... jinak. Jsou to jedny z mála dnů, kdy vůbec nepracuji a naopak hrozně moc čtu. Jsou to dny, kdy si plním cestovatelské sny, které mám a sny, o kterých jsem do té doby neměla ani ponětí. Pravdou je, že chci vidět tolik míst, kolik je jen v lidských silách (a finančních prostředcích) možné. Až na jedinou výjimku jsem cestovala po Evropě, většinou sama. A i když jsem velký fanoušek sólo cestování, doufám, že příští rok se naskytne opět příležitost pro cestování ve větší skupině.

Jordánsko

Mou první zemí bylo Jordánsko. Vyrazila jsem do něj koncem ledna, kdy se objevily poměrně levné letenky. Nejsem si už úplně jistá, proč jsem si je koupila zrovna tam. Většinou si lístky kupuju, když mě něco štve (i když čokoláda by asi byla levnější) nebo když se odměnit. Jordánsko mě nadchlo svou pohostinností. Už v letadle jsem narazila na paní, co mi nabídla odvoz z letiště, poté mě u sebe dokonce nechala přespat a ještě mi dala peníze na taxík a svačinu na cestu do skalního města Petry. Petra byla sice zajímavá, ale trochu vyčerpávající. Místní vám neustále něco nabízí. Jeden z nich mi dokonce pronajal na den osla, což se bohužel ukázalo jako ne úplně nejlepší nápad. Z Petry jsem vyrazila do pouště Wadi Rum, která mi naprosto učarovala. Možná i proto, že to bylo poprvé, co jsem viděla poušť. Můj průvodce měl toho dne, kdy jsem dorazila, narozeniny. Už předem mi slíbil, že udělá projížďku skrz poušť. Zastavili jsme prakticky u každé turisticky zajímavé skály a písečné duny (jeden z místních mi dokonce nabídl sjet si dunu na snowboardu.. hádám, že se do Wadi Rum přesně pro to jednou vrátím), zkusila jsem si jet na velbloudu, řídit jeep. Dali jsme si extrémně přeslazený čaj na každé zastávce a večer si udělali jednu z nejlepších večeří, co jsem kdy měla.

Ukrajina

Na Ukrajině jsem strávila čtyři a půl měsíce, kam jsem vyrazila učit místní češtinu. Ukrajinu jsem si zamilovala už během mé první cesty na východ. Domovským městem se mi stala Vinnycja, která leží asi 2 hodiny 20 minut od Kyjeva nejrychlejším vlakem. Vinnycja byla jako Pardubice a Kyjev jako Praha, v níž jste za chvíli vlakem. Když žijete na Ukrajině zvyknete si, že cokoli do 3 hodin je poměrně blízko. Během pobytu jsem se snažila naučit se rusky (každý jí rozumí a spousta ji aktivně a bez nějakých politicky nepříjemných pocitů používá), ochutnat nová jídla a hlavně vidět spoustu dalších míst. Podívala jsem se do Černobylu, který jsem si dala k narozeninám. Do Zátoky se skvělou pláží (a poměrně méně skvělými komáry), což jsem si hádám taky dala k narozeninám. Vyrazila jsem do Nikolajeva na pozůstatky řeckého osídlení, do Oděsy k moři, k izmajilským jezerům na pelikány, do Kamence Podolského na hrad a Bakoty, co vypadá jako irské pobřeží. Spoustukrát jsem byla v Kyjevě, za další lektorkou jsem vyrazila do Ternopilu, kde jsem poprvé byla v internetové kavárně a v ukrajinském kině (na velmi ukrajinském a velmi špatném filmu). Ne vždy to bylo snadné. Po dvou měsících mi poměrně dost začalo chybět Česko, měla jsem problém navázat bližší vztahy, ale na druhou stranu to byly perfektní měsíce, za které jsem ohromně vděčná. Během nich jsem si odpočinula. Pobyt mi pomohl v tom cítit se znovu šťastně, neboť pro spoustu důvodů pro mě rok 2018 nebyl tím úplně nejlepším.

Litva

Do Litvy jsem vyrazila během jednoho ze svých volných víkendů během pobytu na Ukrajině. Konkrétně jsem se podívala do Vilniusu (kde lze také najít recesistickou republiku Užupio Respublica), k jezeru Trakai a do města Kaunas. Litva mě nadchla už z letadla, kdy jsem viděla spoustu jezer. Bavil mě klid i to, že mi pan hospodský v Užupio Respublice bez mrknutí a bez zbytečných řečí (jako tady občas slýchám) uvařil kakao. U jezera Trakai jsem většinu času strávila akorát čtením a sluněním a užívala si krásný výhled. Kaunas byl jedním z rychlonápadů, které mě postihly. Vyrazila jsem do něj brzo ráno ten den, co jsem odpoledne odlétala, ale jsem ráda, že jsem se rozhodla to risknout. 

Slovensko

Na Ukrajinu jsem létala přes Slovensko, jednou jsem pak přilétala do Polska. Občas jsem si vyhradila čas na Bratislavu, která mi asi jako jediné na světě kompletně učarovala. Občas dokonce přemýšlím, že by bylo fajn v ní třeba na měsíc dva žít. V Bratislavě si vždycky dávám halušky, chodím do Martinusu, na hrad a taky se ráda podívám na Slovenský rozhlas.

Moldavsko

Další zemí, do které jsem z Ukrajiny vyrazila, bylo Moldavsko. V Moldavsku jsem už byla před třemi lety. Tenkrát jsem ale s kamarády navštívila samozvanou Podněsterskou republiku. Tehdy jsem byla trochu vyděšená potom, co jsem si o ní přečetla. Vyděšená jsem taky byla, když nás nechali na hranicích vystoupit z autobusu a kladli nám otázky typu, jestli máme sebou foťáky a jestli někdo z nás nepíše do novin. Stejně tak jsem byla trochu vyděšená z toho, že bychom mohli překročit povolený limit 10 hodin a taky, že pán, co nás odvážel zpátky na Ukrajinu ztratí naše pasy potom, co si je ve 150kilometrové rychlosti prohlížel při otevřeném okénku. Zpětně mám tyhle vzpomínky o to radši. Tentokrát jsem se rozhodla navštívit Kišiněv. Jela jsem nočním vlakem do Oděsy a z ní raním autobusem (jako jediný pasažér) do Kišiněva. Na první dobrou na mě Kišiněv neudělal příliš velký dojem, spíš dojem totální díry. Naštěstí jsem si v něm našla dost zajímavých věcí - velký bazar, moldavský vítězný oblouk, kostel, v němž byla fronta na modlení větší než když se někde rozdává něco zadarmo a jezero, u kterého jsem sebou plácla na pláž a tak hodinu a půl prospala. 

Rumunsko

Jeden z mých nejbláznivějších letošních výletů byl stoprocetně ten, který vedl do Rumunska. Dostala jsem neuvěřitelnou chuť vidět deltu Dunaje a byla jsem odhodlaná překročit každou hranici, která mi stála v cestě. Nakonec se ukázalo, že z Izmajilu (kam jsem jela asi 14 hodin nočním vlakem) musím do městečka Reni, z něho přes hranice do Moldavska, poté do rumunského příhraničního městečka Galati. Z místního nádraží k přívozu a z přívozu autobusem do Tulcei. Nebudu vám lhát, nebylo to příliš chytré rozhodnutí. Obecně bych řekla, že moje odhodlanost navštívit některá místa zcela odpovídá tomu, že se čím dál víc cítím jako Zmijozel. Během cesty jsem ovšem zahlédla izmajilská jezera a na zpáteční cestě si u nich nechala zastavit. Během tohohle výletu jsem poprvé překročila hranice pěšky, dala si domácí moldavské víno místo oběda a taky poprvé stopovala. I když jsem kolem toho slyšela spoustu řečí, faktem je, že jsem se nebála. V Česku bych strach měla.

Maďarsko

Do Maďarska jsem vyrazila asi týden po návratu do Česka z Ukrajiny. Doma to zcela upřímně nikoho nepřekvapilo. Konkrétně jsem zamířila do Budapešti, kde jsem byla na Erasmu a jsem jsem potkala svého kamaráda Nika, který se rozhodl v Budapešti po ukončení svého studia pracovat. Měla jsem proto silnou motivaci a neuvěřitelně jsem si víkend v maďarské metropoli užila. Z města jsme toho tolik neviděli, protože nebylo potřeba. Jediné po čem jsem toužila bylo znova vidět parlament, neboť mám pro něj celkem slabost. Krom Budapešti jsme si také koupili lístky na vlak a vyrazili do Visegrádu. Přátelství je jedna z nejcennějších hodnot (možná dokonce nejcennější), kterých si vážím a které jsou pro mě skutečně důležité a jsem neuvěřitelně ráda, že jsme schopni udržovat kontakt i navzdory tomu, že nás dělí 500 kilometrů a těším se, až mu koncem prosince ukážu Pardubice, Prahu, a taky naši osadu. 

Rakousko

Výlet do Rakouska a Německa byl jeden z rychlých nápadů, které jsem měla. Měla jsem tou dobou nastoupit do práce, ale nakonec jsme se dohodli posunout termín nástupu o týden. Rozhodla jsem se tak koupit si lístky do Salzburgu, kam jsem chtěla jet už alespoň dva nebo tři roky. Během návštěvy jsem uvažovala o tom, že bych ráda k jednu z místních jezer. Nakonec se ale ukázalo, že nejjednodušší bude vyrazit k německému jezeru. Salzburg mi přišel jako celkem fajn místo, ale zcela upřímně jsem si nejvíc užila právě onu německou část.

Německo

Do Německa jsem letos vyrazila celkem dvakrát. Poprvé v červenci a po druhé koncem října. V červenci jsem navštívila jezero Köningsee, které atakovalo můj osobní žebříček nejkrásnějších míst Evropy (kam řadím třeba poloniny na Ukrajině, Kotorský záliv, albánské hory, Ohridské jezero, modré řeky v Hercegovině nebo Lago di Como). Byl to naprosto perfektní letní den u jezera. Koupila jsem si lístek na loď, udělala si zastávku u sousedícího jezera Obersee a také u kostela svatého Bartoloměje. Na podzim jsem jsem se do Německa vrátila během svého švýcarsko-německého výletu. Konkrétně jsem se byla podívat na Mnichov a na Lindau a Bodamské jezero. Popravdě řečeno... jezera mám víc než v oblibě.

Polsko

V září jsem se rozhodla, že jsem nejmíň měsíc pořádně nikde nebyla a je třeba to změnit. Našla jsem si městečko Skarska Poreba, kde jsem si dala dort nesoucí mé jméno (výborný jen tak mimochodem). Taky se mi povedlo pomoct asi osmdesátiletému pánovi vybrat si peníze a vyšplhat kamsi na horu a užít si parádní výhled. 

Švýcarsko

Mou cílovou destinací ve Švýcarsku bylo město St. Gallen. Přiznám se, že jsem měla zároveň úmysl podívat se do sousedního Lichtenštejnska, nicméně neměla jsem to štěstí, neboť v ten den zrovna nejely vlaky, tak jak bych si představovala. Nicméně St. Gallen mi dost připomněl Příčnou ulici, byla jsem fascinována množstvím lidí, kteří vyšli do ulic, aby si dali oběd někde venku. Také jsem se byla podívat v místním parku, kde jsem k mému potěšení zaujala jednoho z místních Švýcarů a přečetla děsivé množství stránek v ruštině. Večer jsem dokonce navštívila celkem zajímavou mši s čínskými písněmi.

Velká Británie

Mou poslední letošní zemí se stala Anglie. Pár hodin do odletu jsem se ptala své kamarádky Aliny, co bych měla vidět, a ona mi mimo jiné doporučila hru Harry Potter a Prokleté dítě. Ani nevím proč, hra jako scénář se mi tolik nelíbila, ale stejně jsem šla na stránky londýnského divadla Palace a lístky si koupila. Měla jsem neuvěřitelné štěstí, že jsem objevila extrémně levné lístky (po 20 librách za jednu část, celkem je hra rozdělena na dvě). Sobotní den jsem tak strávila převážně v divadle, ale vzhledem k tomu, že hlásili déšť, brzo se stmívalo a zcela upřímně.. to byla možná dokonce ta nejlepší a nejzajímavější hra, co jsem kdy na prknech viděla, mi to ani na vteřinu nevadilo. I měsíc a půl po návratu pořád cítím nadšení a naprostou fascinaci. Krom hry se mi povedlo dát si oběd v Hyde Parku, strávit ráno v Kensington Gardens, podívat se na repliku měsíce v Přírodovědném muzeu, vystát frontu na nástupiště 9 a ¾, koupit si šťastné jídlo v China Town a znova po dvou letech obdivovat van Gogha v Národní galerii. 

Česko

Krom všech zmíněných zemí jsem měla možnost, díky práci, hlavně na podzim vidět spoustu českých měst jako je Česká Lípa, Liberec, Most, Teplice, Ústí nad Labem a Ústí nad Orlicí, Písek, České Budějovice, Nymburk či Beroun. Jako každý rok jsem vyrazila do Kutné Hory na festival Ortenova Kutná Hora, který osobně přezdívám literární Vánoce. V létě jsem si také splnila své přání vidět Karlštejn.

Text o loňské výzvě je dostupný zde.