Tamařino souhvězdí je druhá knížka, kterou napsala Anna Musilová nebo jak já říkám - Anička. S Aničkou se známe už od střední, za tu dobu jsem měla možnost vidět řadu jejích prací. Loni jsem četla také její prvotinu Černookou. Když někoho znáte dlouho, není úplně snadné napsat recenzi. A to ať už má být v konečném důsledku pozitivní nebo negativní. Protože text, který napsal někdo z vašich blízkých čtete jinýma očima. Černookou jsem četla výrazně kritičtějšíma očima, než jak bych četla kteroukoli jinou knihu z daného žánru. Hodnotila jsem každé slovo a spojení, vyznění textu. Během čtení jsem si to až palčivě uvědomovala. I když nakonec jsem byla asi víc kritičtější vůči redaktorovi knihy než vůči Aničce.
U Tamařina souhvězdí jsem se nakonec rozhodla něco málo sepsat, a to proto, že kniha se mnou pohnula. Pro mě je dospělejší, více pochopitelná a také reálnější. Což není nutně důsledkem odlišných žánrů. Je to spíše zkušenostmi a vyspělostí textu.
Už u Černooké spousta lidí vyzdvihovalo úroveň jazyka. Mně osobně někdy přišlo, že těch zajímavých výrazů a obratů bylo čas od času až moc. O to víc jsem měla radost z Tamařina souhvězdí. Anička v něm objevila kouzlo krátkých vět. Slovní obraty se nepraly mezi sebou, ale naopak každý dostal dostatek prostoru zazářit v dané části textu.
Tamařino souhvězdí vypráví příběh devatenáctileté Liv, která se nedostala na vysněnou fotografii, ale namísto toho chodí na práva, která ji nebaví. Přivydělává si v kavárně, kde potkává ženu - Tamaru, která ji k sobě přitahuje. Její podporou je sarkastická Johana. Ta ale sama má svých problémů až nad hlavu. Na tom textu je skvělé, že vůbec není o LGBT tématu a zároveň dává české young adult literatuře milostný příběh dvou žen. Ať už v původní nebo překladové próze se objevují spíše příběhy dvou mužů než dvou žen. Z tohohle hlediska je určitě dobře, že se LGBT literatura opět rozrostla, zároveň ale ukazuje, že to v knize nemusí hrát žádnou významnou roli.
Když jsem si četla recenze na Tamařino souhvězdí, čas od času na mě vypadlo, že čtenář potřeboval knihu na chvilku odložit. Já sama bych neřekla, že jsem extra citlivý čtenář. Knihy, na které jsem potřebovala víc času byl Schindlerův seznam, Jiskra života nebo příběh z hladovějící Ukrajiny, který popsala Světlana Alexijevič ve své knize Doba z druhé ruky. I proto mě překvapilo, že jsem i já byla nakonec jedním z těch čtenářů, který potřeboval pár minut (i půl dne) na to, aby ze sebe setřásl nepříjemný pocit rozpínající se tísně.
Ta kniha mnou pohnula proto, jak věrně odráží, že každá jsme někdy Liv odmítající zavřít dveře, které už nikdy nikam nepovedou. A každá jsme někdy Johana. Holka, co se tu snaží pro nějakou naši Liv být. Tamařino souhvězdí je o vztazích, o zklamaných nadějích a o tom, že všichni chceme být těmi, na kterých záleželo. Bez ohledu na to, zda uplynuly tři měsíce nebo tři roky. Chceme být důležití, důležitější, ale někdy jednoduše nejsme.
Zároveň je to kniha o hledání si cesty k vlastním rodičům, což není vždycky snadné. Tahle linka je skoro stejně důležitá, možná dokonce o kapku důležitější než nepovedený, byť na první pohled až osudový, vztah.
Tamařino souhvězdí bych doporučila všem, kteří hledají dospělý román o vztazích.
Knihu jsem si koupila během křtu.
Žádné komentáře:
Okomentovat