Hana. Kolik viny může unést jeden člověk?

Nejspíš bych nespočítala kolikrát jsem o Haně slyšela předtím, než jsem si ji skutečně koupila a kolikrát jsem o ní slyšela, než jsem se do ní začetla. Alena Mornštajnová za poslední tři roky učarovala Česku a daří se jí nejen s Hanou, ale i Tichými roky, Slepou mapou a Hotýlkem. Hana je první knížka, kterou jsem od ní četla. Loni jsem se ale částečně seznámila i s Tichými roky, neboť jsem se rozhodla oslovit autorku obálky Lucii Zajíčkovou. Její notoví ptáčci se tou dobou slétli do výloh všech velkých knihkupectví. Rozhovor s ní naleznete zde.

Hanu jsem otevírala s poměrně dost velkou zvědavostí. Ale popravdě jsem nebyla tolik zvědavá na příběh jako takový, ale na to, jestli se mi kniha bude líbit tak, jako se líbila jiným. Popravdě řečeno nenapadá mě jiná současná česká kniha, o které by se tolik mluvilo. Respektive kniha, kterou nepovažuji za dovolenkové čtení.

Hana vypráví příběh členů jedné rodiny - především Miry, její maminky Rosy a tety Hany. Kniha je rozdělena na tři části. Nejprve se dozvídáme příběh Miry a žloutkového věnečku, poté příběhy Rosy, která unikla transportu do Terezína a Osvětimi a následně Hany, která si prošla peklem. 

Když jsem se začetla do první části (1954-1963), zhodnotila jsem, že Mornštajnová skutečně ví, jak psát. Na druhou stranu, nemůžu říct, že bych se cítila výrazněji pohlcená. Tou dobou mě bavilo fan fiction (respektive více než obvykle), začetla jsem se do knihy Máme holý ruce, přečetla jsem Tamařino souhvězdí, pokračování Gerdy a Stelu a 16 huskyů. S koncem roku jsem měla pocit, že se opět chci vrátit ke klasickým knihám a Hanu znova otevřela. Dočetla jsem, jak to dopadlo s Mirou a pustila se do příběhu, který předcházel jejímu narození. Příběh mi připomněl Kunderův Žert a Mahlerovo Nokturno (příběh Lidic), kdy síla celé knihy někdy stojí jen na jediném rozhodnutí. A většinou velmi špatném. 

V tom momentě pro mě kniha začala být opravdu zajímavá. Začaly se objevovat postavy, o kterých čtenář už slyšel. Postavy ale kolikrát nesly jen stejné jméno, chovaly se přitom úplně jinak. Čtenář měl možnost pochopit, proč jsou takoví jací jsou. A proč jim nelze některé podivnosti a chování příliš vyčítat.

Patrně nejsilnější částí je ta, která vypráví o Haně (1942-1963). Nejen proto, že popisuje Terezín a Osvětim a všechny hrůzy s nimi spojené. Na konci knihy se autorka vrací k událostem žloutkového věnečku a jednou jedinou větou zasazuje čtenáři poslední ránu. A nechává ho ptát se, kolik viny je jeden člověk schopen ještě unést?

Mornštajnová si bezpochyby zaslouží všechny ceny, statusy, články a rozhovory, které Hanu adorují.

Hanu jsem dočetla 1. ledna za slunečného počasí na náměstí Jiřího z Poděbrad.