Sport mě nikdy nijak zvlášť nezajímal a přesto mám doma dvě vydání Famfrpálu v průběhu věků (pravda, jedno mělo být darem). Tajně přitom doufám, že si budu brzo moci pořídit třetí - s ilustracemi od Emily Gravett (v českém překladu bohužel zatím nedostupné). S hudbou to mám podobně. V patnácti jsem náhodou objevila písničku od Beatles a než jsem se vzpamatovala viděla jsem snad všechny dostupné záznamy z koncertů a všechny jejich filmy (i ty hodně divné), nicméně tím můj zájem o hudbu vesměs až na vyjímky skončil. Čas od času mě něco oslovilo (třeba, když jsem musela nutně vidět snímek Rocketman a nezastavilo mě ani to, že na Ukrajině filmy v původním znění nevysílají a já ukrajinsky nemluvím), ale stále hudbu spíš neposlouchám. Když jsem ale zahlédla několik recenzí na Daisy Jones & The Six a následně si knihu přečetla, zalitovala jsem, že jejich album si nikdy nepustím.
Daisy Jones & The Six vypráví příběh o tom, jak se nadějná zpěvačka Daisy Jones, která toužila psát svou vlastní hudbu, dala dohromady s kapelou The Six. A taky, jak se kapela Daisy Jones & The Six 12. července 1969 uprostřed koncertní šňůry v noci rozešla. Nebudu lhát, když v anotaci zaznělo jedna z nejznámějších kapel, která definovala hudbu 70. let, uvažovala jsem, zda mi něco neuniklo. Bohužel se jedná o čistou fikci.
Kniha je psaná pouze formou přepisu rozhovorů s bývalými členy kapely a lidmi, kteří se kolem kapely pohybovali (zvukový expert, kamarádka Daisy, rodinní příslušníci, recenzent Rolling Stone). Styl mi připomněl knihu Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů, který je seskládán z dopisů, telegramů, kabelogramů a několika závěrečných poznámek.
Daisy Jones & The Six mě nadchla hned několika věcmi - zaprvé tím, jak věrně popsala proces vzniku alba, dále skutečně výborným vykreslením jednotlivých postav a v neposlední řadě barvitým vylíčením života a tehdejší doby. Autorka Taylor Jenkins Reid vsadila na to, že čtenáři ukáže jací byli členové kapely frontman Billy Dunne, který spadl do drog a prošvihl narození své dcery, jeho bratr Graham, který chtěl holku, co nikdy nemohl skutečně mít nebo Karen, která ze sebe odmítla dělat sexsymbol a toužila po tom, aby ji ostatní uznávali pro její schopnosti. Autorka neřekla, kdo tito lidé byli, ale ukázala to na hromadě vzpomínek, které by mohly být skutečné. Hodně jsem ocenila to, že i když se část příběhu točí kolem drog a sexu, nikdy to nepřevzalo nadvládu nad celou knihou, pouze to dokreslilo atmosféru a pocity jednotlivých aktérů.
Asi nejvíc zapamatovatelná scéna pro mě bylo vyprávění fotografa, který mluvil o tom, jak vznikla ikonická fotografie na albu Aurora. Moje představy ani sny nikdy nevypadají jako film, ale v tomto případě jsem si skutečně dokázala představit barevnou verzi toho, jak proti sobě stáli Daisy a Billy a navzájem se vyzývali pohledy.
(možný spoiler)
Co jsem na konci knihy ocenila, bylo, že jsem jednu z postav považovala za mrtvou, nenapadlo mě však, že skutečnost je úplně jiná.
(konec možného spoileru)
Na konci knihy se také nachází soupis písniček, o kterých se v průběhu knihy mluví, což mu dodává na reálnosti. Konec knihy také odkrývá, komu se členové kapely a jejich blízcí svěřují.
Tahle kniha je pro mě bezkonkurenčně jedním z nejlepších příběhů, které se mi letos dostaly do rukou. Pokud hledáte perfektní vánoční dárek pro knihomola... tady ho máte.
Knihu jsem dostala od Knihy Dobrovský jako recenzní výtisk, za což moc děkuji.
Žádné komentáře:
Okomentovat