Putování po Ukrajině. Zemi plné pelmení, národních barev a okouzlující přírody

Na Ukrajinu, kterou jsem si oblíbila prakticky okamžitě, jsme vyrazili v deseti lidech v polovině září. Během cesty jsme najeli téměř tři a půl tisíce kilometrů a nasbírali nesčetně zážitků od šílené jízdy z Tiraspole, nočních vlaků i nepřízni počasí na hřebenech hor.

Lvov
Putování po Ukrajině jsme započali ve Lvově, městě kostelů a bleších trhů. Lvov byl po dlouhou dobu součástí habsburské monarchie, což se výrazně projevilo v architektonické podobě města. Při jeho návštěvě má tak člověk pocit, že téměř nevystrčil paty z domu. Přesto skrývá takové skvosty jako například arménskou katedrálu plnou nástěnných maleb. Oproti Česku je také znát silný nacionalismus, tamní vlajka visí na Ukrajině na každém kroku, nemluvě o žluto-modrých zábradlích a domech.

Typický žlutý autobus

První noc jsme strávili pod širákem vedle jakéhosi fotbalového hřiště, dle všeho oblíbeného místními pro ranní rozcvičky a běhání koleček. Krom kostelů jsme navštívili také nejvyšší vrchol Lvova či jedno z místních tržiští.

Jedna z maleb, kterou jsem ve Lvově objevila

Ve Lvově jsem poprvé ochutnala vareniky, těstové taštičky plněné bramborami a polité smetanou. V dalších městech pak přišlo na pelmeně - taštičky plněné masem.

Vareniky

Oděsa
Cestou do Oděsy jsem se zamilovala do ukrajinských drah. Ze Lvova jsme vyráželi okolo sedmé hodiny nočním spojem. Naše lepší třída vypadala tak, že v jednom kupé byly celkem čtyři lehátka a jeden stoleček. Ještě víc jsem ale byla nadšená z velkoprostorového vozu, kterým jsme vyrazili z Oděsy do města Chmelnicky. Skrz celý vagon bylo vidět na jedno lůžko za druhým, což vytvořilo specifickou atmosféru.

Nádraží v Oděse

Při porovnání se zpáteční cestou Leo Expresem, kdy jsem se snažila vtěsnat na dvě sedačky, do obličeje mi svítila bílá obrazovka a v pět ráno mě budila slova posádky o poděkování za výběr společnosti, musím konstatovat, že bych místo toho jela tisíckrát radši vlakem, kde si sotva vyčistíte zuby a mezi vagóny se stále (i když patrně neoficiálně) toleruje kouření.

Na Potěmkinových schodech s půjčenými pantofli z hostelu

V Oděse bylo i v polovině září teplo a slunečno jako v létě, což jsme využili především ke koupání. Krom pláže jsme se zašli podívat také na Potěmkinovy schody, které prakticky nijak zajímavé nejsou, a jeden z největších přístavů v Černém moři.

Lanovka k moři

Na večeři jsme zašli do besarábské restaurace. Zde jsem ochutala tzv. mamaligu - kukuřičné cosi podávané se škvarky, houbami a sýrem. Ačkoli jsem se ke své češtině a„nečemu-co-by-mohlo-znít-jako-ukrajinština” snažila občas přidat i ruštinu, zde s ní člověk místní příliš nepotěšil.

Jeden z pravoslavných kostelů

Tiraspol
Další den jsme se vydali do Podněsterské republiky, země bez mezinárodního uznání, která si už 26 let žije svým životem. Při kontrole na hranicích jsme si museli vystoupit z autobusu a dojít pro migrační kartičky opravňující nás k návštěvě země po deset hodin. Pokud se člověk chystá zůstat v Tiraspolu déle, musí nahlásit adresu, kde hodlá spát. Co by se stalo, kdybychom se nestihli vrátit včas, ani nechci pomýšlet. Nicméně pohled z Tiraspole došel a dokonce nezcenzurovaný. Tiraspol jsem přejmenovala na komunistický skanzen, milují totiž Lenina a z volebních billboardů na vás víc jak jeden kandidát nekouká.

Dům sovětů

Cestou zpátky jsme svěřili své životy a pasy do rukou pana Čebana, který v Tiraspolu žije a očividně se živí tím, že vozí turisty z Ukrajiny do Podněstří a zpět. Pan Čeban jel většinu času v jiném jízdním pruhu, podotýkám, že v tom úplně nejkrajnějším, rychlostí, za kterou by se nestyděl ani představitel Rychle a zběsile. Mezi tím si stihl za otevřeného okénka prohlédnout naše pasy včetně migračních karet (obyčejných papírků) a vykouřit nejméně polovinu krabičky.

Za rodinu! U tanku jsme čekali na pana Čebana

Podolský kamenec
Z Oděsy jsme vyrazili vlakem do města Chmelnicky a hned nato autobusem do Podolského kamence. Ten se ukázal jako menší turistické městečko, které si je svého potenciálu více než vědomo. Po příjezdu a občerstvení v jedné z místních prodejen jsme se vydali na průzkum městem. Největším lákadlem je zde středověký hrad, který je možné bez průvodce celý „prošmejdit”. Zde jsem poprvé okusila boršč, další z typicky nabízených jídel na Ukrajině.

Hrad nabízel spoustu míst k prozkoumání

Černovice
Další zastávkou na cestě do hor, kam už jsem se po návštěvách všech měst jako správné děvče z osady hodně těšila, byly Černovice. Ty jsme měli možnost si prohlédnout v sobotu, kdy jsem nabyla dojmu, že celé tak trochu „zaplavily” nevěsty. Kromě krásných šatů stála v Černovicích za pozornost především místní univerzita navržená českým architektem Josefem Hlávkou. Celý architektonicky bohatý a nádherný komplex je od roku 2011 zapsán na seznamu UNESCO.

Černovická univerzita je opravdový architektonický skvost

Rachov a polonina
Po Černovicích nás čekal Rachov, z něhož jsme konečně vyrazili do hor. Po přibližně deseti minutách rychlého stoupání jsem začala přemýšlet o tom, že vyrazit na hory s těžkým batohem a nulovou kondičkou nebyl ten úplně nejlepší nápad. Ale s jistým sebezapřením, sto padesáti přestávkami a tyčinkami snickers jsem se nějakým zázrakem dokázala dostat až do míst, které opravdu stálo za to vidět.

Pohled z ukrajinské poloniny byl okouzlující

První den jsme narazili na horskou chatu a pána, který nás přemlouval, ať si dáme pivo a vlastně radši už nikam nechodíme. Část se přemluvit nechala a já tak rázem přišla o svého spolubydlícího a zároveň majitele stanu. Naštěstí se našlo jiné místo na spaní, což jsem uvítala především následující den, kdy se zvedla mlha a poprvé za celou dobu jsme se museli pořádně obléknout. Na hřebenech začal foukat hodně silný vítr, až jsem se bála, že mě to zavane do Rumunska. K větru a mlze se přidal i déšť. Samozřejmě jsem neměla pláštěnku na batoh, takže spousta věcí, která nebyla v igelitkách, promokla. S určitým sebezapřením jsme postavili stan a už po sedmé večer zalehli ke spánku.

Nakonec pán „ulovil” čtyři duše

Třetí den na horách jsme se rozhodli změnit plány a trochu si usnadnit cestu. Zjistili jsme, že odpadlíci z chaty předchozího dne zabloudili až k jedné vesnici, kde našli i střechu nad hlavou. K obědu nám paní provozní udělala výborný kuřecí vývar a braboráky s domácí smetanou. Dolů do městečka Jaseň jsme se dostali pomocí malé dodávky. O silnici v těchto místech nemohla být ani řeč, jízda dolů tak byla víc než adrenalinovým zážitkem.

Travnaté porosty široko daleko

Mukačevo
Putování po Ukrajině jsme zakončili ve městě Mukačevo, kde jsme navštívili místní zámek, tržiště a místní second handy. Domů jsme nakoupili vodku, místní sušenky a bonbóny. Já si přivezla také šátek, který mě při ceně čtyřicet hřiven za kilo oblečení v jednom ze sekáčů vyšel na hřivnu třicet, což je něco málo přes jednu korunu.

Mukačevský zámek

Ukrajina je nádherná země a tak nějak tuším, že to nebude úplně za dlouho, co dostanu chuť se do ní vrátit.

Naše putování, téměř 3,5 tisíce kilometrů :)