King, Puzo, Hosseini, Christie, Alexijevič. Autoři nejlepších titulů, které jsem v roce 2016 četla

V letošním roce se mi dostalo do ruky opět spoustu skvělých titulů. Titulů, které mají silný příběh, zajímavé zpracování, napínavý děj či ukazují svět z naprosto jiné perspektivy, než jej člověk běžně vnímá. Vybrala jsem pět knih, které mi utkvěly v hlavě a jež považuji za mimořádná literární díla.

Zelená míle: Krásný, dojemný příběh Stephena Kinga, který vkládá nový význam palčivé nespravedlnosti. Zelená míle si hraje se vzpomínkami staříka, zručným myšákem panem Cinkalem i osudy odsouzených k trestu smrti. S Kingem jsem měla letos čest hned dvakrát, podruhé prostřednictvím krátké povídky Rita Hayworth a Vykoupení z věznice Shawshank (leč filmové zpracování považuji stejně jako v případě níže zmíněného Kmotra ještě o kapku lepší).

Doba z druhé ruky: Rozpad SSSR, nástup kapitalismu, rasové čistky i láska. Světlana Alexijevičová, běloruská perzekvovaná novinářka, předkládá svým čtenářům víc než jen pouhý popis událostí. Její kniha Doba z druhé ruky, za kterou v loňském roce právem obdržela Nobelovu cenu za literaturu, představuje specifický žánr tvořený mozaikou stovek příběhů a útržků jednotlivých rozhovorů. specifičnost žánru, který dává prostor těm, kteří křičí pro Stalina, Gorbačova, Jelcina, západní demokracii, kapitalismus, socialismus, čistky Arménců, Ázerbajdžánců, Tádžiků, Rusů, umožňuje alespoň z drobné části pochopit smýšlení ruského člověka, jeho znechucení nad výměnou demokracie za první ruský McDonald či plné supermarkety.

Kmotr: Mario Puzo zasadil svůj příběh o moci, rodině a budování vlastního světa do prostředí New Yorku. Ačkoli se ale jedná o natolik skvěle sepsaný příběh, Kmotr je jedno z těch děl, kdy filmové zpracování překonalo (i když jen o trochu) to literární. Kmotr je zajímavý mimo jiné svými dialogy, které pomáhají vytvářet atmosféru fiktivních mafiánských rodin a jejich vzájemných bojů.

Deset malých černoušků: Agathu Christie jsem objevila až v letošním roce a již svým prakticky nejznámějším dílem mě přesvědčila o svém talentu. Agatha Christie zbytečně nešokuje, nepopisuje mučení, nesklouzává k surovosti a většinu prostoru věnuje vyšetřování a logice. Její knihy jsou proto velmi odlišné od populárních severských detektivek a právě to mě na nich tak baví. Přesto Deset malých černoušků z jejího rozsáhlého „detektivního díla” vybočuje. Fenomenální příběh postavený na dětské říkance o malých černoušcích, kteří mizí jeden po druhém stejně rychle jako hosté v luxusní vile na soukromém ostrově, člověka donutí se bát. Z dalších děl bych doporučila především Vraždu v Orient expresu.

Tisíce planoucích sluncí: Román z pera afghánského spisovatele trvale žijícího ve Spojených státech mě zaujal nejen svým zasazením do autorova rodné země ale i podmínkami, s nimiž se musely tamní ženy chtě nechtě vyrovnat. Tisíce planoucích sluncí je ukázkou ženské bojovnosti a síly. 

Bonus: K letošním Vánocům jsem dostala ilustrované vydání prvního dílu Harryho Pottera, které jsem měla zatím čas pouze zběžně prolistovat, přesto již teď mohu říct, že obrázky z dílny Jima Kaye jsou opravdu nádherné. 

Pořadí knih vyjadřuje dobu jejich přečtení - od počátku roku a jeho konci.