Královna detektivek, věčná optimistka, novinářka s velkým N. Dámy, které stojí za to číst

Němcová, Světlá, Legátová. Seznam knih k maturitě, z něhož jsem před lety vybírala, bohužel neobsahoval víc ženských jmen, než tyto tři. Což je zatraceně málo. Ženy totiž pracují s postavami, emocemi i výběrem tématu mnohdy velmi odlišně než jejich mužští protějšky. Možná i proto mám neustálou tendenci mluvit o některých autorkách jen jako o Jane (Austen), Betty (MacDonaldové) či Agathě (Christie) jako bychom se už dávno znaly.

Světlana Alexijevičová: Běloruská perzekvovaná spisovatelka a novinářka, která své řemeslo ovládá více než bravurně. Za svou knihu Doba z druhé ruky: konec rudého člověka právem získala v roce 2015 Nobelovu cenu za literaturu. Soubor stovek příběhů představuje jakousi mozaiku životních osudů Rusů, Tádžiků, Ázerbajdžánců či Arménců, do nichž zasahuje jen drobnými poznámkami. Právě specifičnost žánru, který dává prostor těm, kteří křičí pro Stalina, Gorbačova, Jelcina, západní demokracii, kapitalismus, socialismus, čistky Arménců, Ázerbajdžánců, Tádžiků, Rusů, umožňuje alespoň z drobné části pochopit smýšlení ruského člověka, jeho znechucení nad výměnou demokracie za první ruský McDonald či plné supermarkety.

Jane Austen: Která by odmítla pana Darcyho? Jane i po více než dvou stech letech stále oslovuje další a další čtenářky. Píše o světě žen pro ženy. Nejen, že odkrývá způsoby někdejších námluv, vykresluje prostředí dnes již tak odlišné ale na rozdíl od červené knihovny se vyhýbá zbytečnému patosu, sexuální tématice (byť dané dobou) a přehnanému prostoru pro emoce hlavních hrdinek. Osobně mám nejraději Pýchu a předsudek, získala si mě ale také Emma či Opatství Northanger. Naopak opěvovaný Rozum a cit tolik v oblibě nemám.

Enid Blyton: Dobrodružné příběhy z pera této autorky jsem četla ve svém dětství. A ačkoli ji nedokáži zhodnotit v dospělém věku, přišlo by mi škoda ji nezmínit, neboť pokud si dobře vzpomínám, četla jsem ji téměř neustále, své kouzlo pro mě tedy jistě měla. Mezi výrazné prvky, které mám ještě v paměti, patří popis jídla, pro nějž mají Britové talent.
Agatha Christie: Velmi dlouhou dobu jsem se jí vyhýbala, snad proto, že mě nikdy příliš nenadchly ukázky na Hercula Poirota. Jako první se mi do ruky dostal příběh Deseti malých černoušků, který bývá považován za Agathinu nejlepší detektivku. Přiznám se, že stupňující napětí a gradace příběhu mi nedovolily odtrhnout se dříve než s poslední popsanou stránkou (a ještě několik po přečtení jsem nemohla pořádně spát a neustále ve skříních hledala vraha). Zaujal mě také příběh vraždy v Orient expresu či Smrt na Nilu. vyšetřovací postupy jsou do jisté míry velmi podobné, ale to na příběhu nijak neubírá. Oproti severským detektivkách, které opravdu rezonují na knižním trhu, se královna detektivních příběhů vyhýbá zbytečné surovosti a spíše vsází na prožitek z odhalování zločinu a logiku než na mrazivé podtóny.

Harper Lee: Pulitzerova cena za první a na dlouhou dobu jediné dílo. K Harper Lee jsem se dostala v roce 2015, dovedla mě k ní knižní recenze na jednom literárním blogu. Jako zabít ptáčka představuje příběh o morálce, boji proti rasismu i dospívání skrze pohled osmiletého děvčátka. Kniha taktéž vykresluje soudní proces s černochem obžalovaným ze znásilnění bílé dívky, pronesená obhajoba je pak více než inspirující.

Květa Legátová: Právě její Jozovu Hanuli známou díky filmovému zpracování spíše jako Želary jsem si u „zkoušky dospělosti” vytáhla. Krátký příběh psaný strohým stylem si člověk více než snadno oblíbí.

Betty MacDonald: Věčná optimistka. Betty MacDonald je jednou z těch žen, které se snaží vidět svět v lepších barvách, i když zrovna polehává v sanatoriu pro nemocné tuberkulózou. Oslovila mě již před mnoha lety svým dílem Vejce a já a později i dalšími texty jako Kdokoli, může dělat cokoli (a opravdu vás přesvědčí, že nedostatek kvalifikace či zkušeností jsou jen drobným škobrtnutím na cestě za dobrou prací), Dusím se ve vlastní šťávě a Morová rána.

Jenny Nimmo: Autorka série o Charliem Hnátovi, určené především pro děti, kterou jsem v dětství opravdu zbožňovala. Jenny Nimmo v ní popisuje osudy potomků Červeného krále, kombinuje reálný svět a svět magie. Stejně jako J. K. Rowling i Jenny Nimmo vsází ve svých příbězích na přátelství, odvahu a nechybí ani láska k zvířatům (zvláště patrná při vykreslení scén v kavárně U mazlíčka). Jen nastíním, že Charlie slyší, co si lidé povídají na fotografiích, jeho kamarád Tankred Torsson (pro nějž jsem měla jistou slabost) je zase bouřlivák, dokáže přivolat déšť, vichr, hromy a blesky a takových jakým je Charlie či Tankred je v Akademii pro obdařené mnohem víc.

Emily Rodda: Australská spisovatelka taktéž píšící pod svým pravým jménem Jenifer Rowe dlouho pracovala jako knižní redaktorka a vydavatelka. Několikrát získala ocenění za nejlepší australskou knihu pro děti. Mezi její nejznámější texty patří fantasy sága Deltora, plná hříček a hádanek. Krom samotného příběhu zaujme i jeho promyšleností, od první do poslední stránky jednotlivých dílů. J. K. Rowling: S lehkou parafrází, na světě nebude jediné dítě, které by neznalo její jméno. Harry Potter je mou srdcovkou, díky němu čtu i píšu. Představuje pro mě svět v němž vyhrávají hodnoty, za které stojí bojovat. Svět plný kouzel, přátelství a snů patřit tak trochu k mudlům, tak trochu jinam. J. K. Rowling mě ale oslovila také svým románem Prázdné místo, které představuje sociální sondu do maloměstkých vztahů. Paleta výrazných postav - matky, co si bere drogy, její dcery, co si to rozdala se svým bratrancem a zoufale touží nebýt jako její matka, kluk, co se považuje být nad ostatními, přitom po večer šikanuje přes internet svou spolužačku, co se pak řeže, nebo jeho táta, který ustoupil své ženě a adoptoval s ní jeho jako miminko i přes pedofilní sklony - snadno čtenáře vtáhne do děje.

Marry Shelley: S Marry Shelley jsem se seznámila před lety prostřednictvím Frankensteina, když jsem hledala něco, čím si trochu obohatit svou angličtinu (ve zjednodušené verzi). Román poprvé vyšel v roce 1818 a dodnes oslovuje tvůrce i milovníky hororových příběhů.

Kathryn Stockett: Blondýnka z amerického státu Mississippi zaujala již svou prvotinou, která se více než 100 týdnů držela v žebříčku nejprodávanějších knih The New York Times. Černobílý svět vypráví o životě černých hospodyň a bílých paniček. Stockett zasadila svůj příběh o tom, jaké je to pracovat pro bílé ženy, vychovávat jejich děti a ani nemoci použít stejnou toaletu, do 60. let, jako místo děje vybrala město Jackson, kde sama do své dospělosti žila. Harriet Beecher Stowe: Americká spisovatelka, která se svými knižními příspěvky i veřejným vystupováním aktivně podílela na změně společenských poměrů. Jejím nejznámějším románem je Chaloupka strýčka Toma, která ovlivnila postoj USA i Británie vůči otroctví. Osobně se domnívám, že po literární stránce byla překonána Harper Lee, ale i přesto je natolik významnou postavou, že by byla škoda, ji nezmínit.