Rozdílné pohledy na válku. Jak ji viděli Židé, vojáci, nacisté i obchodníci

Brána do Osvětimi

Válka má mnoho pohledů - od Schindlerových Židů v továrně, Langovo (Hössovo) budování Osvětimi, až po Gabčíkův a Kubišův atentát na Heydricha. Válečné romány představují důležitou součást světové literatury a svým obsahem také nedocenitelné varování, jaké zlo se může v lidech usídlit. Z učebnic se člověk dozví, kdy válka začala, kdy skončila, že přinesla atomové bomby i plynové komory. Na pocity lidí, popisy hrůz, nedostatku jídla, hygieny, prostředků ale už příliš prostoru nezbývá.

Smrt je mým řemeslem (Robert Merle): Brilantní sonda do myšlení osvětimského velitele Langa alias Rudolfa Hösse. Příběh popisující reálné události připomíná jednoho z největších nacistických zločinců prostřednictvím úsečných dialogů (R. M. tímto tleskám!), životních i válečných milníků a konceptu absolutní neodpovědnosti za vykonané rozkazy. Robertu Merlemu se podařilo vylíčit jakousi dvojkolejnost - vojáka, který dohlížel na stavbu koncentračního tábora se všemi jeho aspekty a otce a manžela, jenž toužil po troše vlastní půdy a statku (byť ochoten z rozkazu zabít vlastní dítě).

Za jednu z nejlepších scén románu považuji okamžik, kdy Langova manželka Elsa přijde na to, co s Židy ve skutečnosti její choť provádí. Místo slov souhlasu přichází odsouzení:

„Voják a odepření poslušnosti! Stejně by se na tom nic nezměnilo! Mě by degradovali, mučili, zastřelili… A ty, co by bylo s tebou? A s dětmi…?“
„Cokoli,“ prohlásila Elsa, „cokoli! Cokoli…“

Z Schindlerovy továrny v Krakově je dnes muzeum

Schindlerův seznam (Thomas Keneally): Kniha, která není pro každého. Stránku po stránce člověka napadá: „To už přece nemůže být horší.” Ale ono je. Nikdy například asi nezapomenu na scénu z židovského ghetta ve Varšavě, kde jeden z nacistů vyrval matce z rukou dítě a hodil ho o stěnu. Schindlerův seznam pojmenovaný po Oskaru Schindlerovi, německém obchodníku, který zachránil 1 200 Židů před téměř jistou smrtí, popisuje podmínky v koncentračním táboře, Polsku i proces samotné záchrany. Po nacistických hrůzách, kterých byl Schindler svědkem, se rozhodl riskovat nejen svůj majetek ale i vlastní život pro záchranu druhých. Jedná se o velmi silný příběh, který připomíná, že i mezi těmi, kde by to člověk nečekal, je možné nalézt Spravedlivého mezi národy. Výborný je také stejnojmenný film Stevena Spielberga, ačkoli kniha dle mého názoru lépe vyjádřila některé emotivní scény. Dva proti říši (Jiří Šulc): Titul, který připomíná dva významné české hrdiny, odboj, šířící se strach z německé agrese i naději vloženou do našich vojáků, byl sepsán teprve nedávno v roce 2007. Absolvent Právnické fakulty Univerzity Karlovy a někdejší pracovník tajných služeb Jiří Šulc za ni po jejím vydání obdržel Literární cenu Knižního klubu. Na necelých pěti set stránkách líčí příběh Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše, kteří dlouhé měsíce plánovali atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Ten nakonec i přes mnohé peripetie opravdu na následky atentátu zemřel. Jeho smrt však vedla ke smrti mnoha dalších, včetně obyvatel Lidic a Ležáků. Měla jsem to štěstí, že jsem knihu četla v době výstavy na Pražském hradě Tváře Odvážných, která mimořádně pěkným způsobem připomínala české parašutisty.
Nebeští jezdci (Filip Jánský): Autor románu, se ve své prvotině ohlíží na úděl československých letců a dalších příslušníků palubní vojenské jednotky v Anglii, k níž kdysi také patřil. Poměrně útlá knížka nabízí pohled na nálety, život vojáků, první lásku i všudypřítomnou smrt. Jánský ji v řečnických otázkách připomíná téměř v každém odstavci.

Příběh graduje ani ne v polovině - nutno říci, že řemeslně absolutně skvělou a hlavně napínavou scénou, byť v závěru smutnou.

„(...). Ti starší od nás, od třistajedenácky, chtěli také létat, nebyli zbabělci. Chtěli ale létat u stíhačů nebo nad vodou, ne nad Německem.”
„A jaký je v tom rozdíl, to přece nechápu?”
„Pro vás, pane, třeba žádný, s prominutím. Pro nás ale veliký, my máme doma rodiny.”

(...)

„Vy máte doma rodiny? Já tomu nerozumím. My přece máme doma také rodiny, když ztratíme život, bude hoře stejné.”
„Já vím, pane, bude. Ale ti naši ho budou prožívat v koncentráku.” Jiskra života (Erich Maria Remarque): 509. Číslo, pod kterým se hlavní hrdina představuje čtenářům. Už nemá jméno, jen poslední zbytky svého já. Mimořádně silný román o koncentračním táboře Mellern a jeho vězních, kteří už ztrácejí naději i tu poslední jiskru - jiskřičku života, je jedním z nejobtížnějších a nejsilnějších titulů, jež se mi kdy dostaly do rukou. Ačkoli autor sám nikdy v koncentračním táboře vězněn nebyl, jeho popisy bídy, hladu, špíny jsou velmi naturalistické a snadno pohnou čtenářem.