Brutální vraždy, teror státní bezpečnosti a surová jednoduchost. Dítě číslo 44 představuje prvotinu britsko-švédského autora Toma Roba Smitha, za niž získal nominaci na prestižní Bookerovu cenu. Smith první ze série thrillerů situovaných do 50. let stalinistického svazu otevírá scénou, v níž připomíná hladomor, který panoval na Ukrajině v letech 1932-1933. Snahu o přežití líčí očima dvou bratrů, kteří se vydávají do lesa chytit kočku. Zatímco na ni pořádají hon, někdo další loví je. Kanibalismus během hladových let vypráví také Doba z druhé ruky Světlany Alexijevičové, který patří mezi mé letošní knižní top knihy.
O dvacet let později vypráví Dítě číslo 44 příběh Lva Děmidova, příslušníka ministerstva státní bezpečnosti (MGB), který dostává rozkaz přesvědčit rodiče zemřelého chlapce, že ani v nejmenším nešlo o vraždu, jak tvrdí, ale jen o nešťastnou náhodu. Brzy poté nastává v životě Lva nečekaný zvrat, který jej i jeho manželku podezřelou ze špionáže dovede do zapadlého města na Urale. I zde však Lev ke svému překvapení naráží na mrtvé dítě u kolejí. Lev postupně získává důvěru generála Něstěrova, náčelníka vualské milice, aby započali soukromé vyšetřování. Zločinnost totiž podle oficiální ideologie v zemi neexistuje a tvrdit něco jiného znamená podrývat státní ideologii. Román vychází ze skutečných událostí, pokladem pro něj se stal případ sériového vraha tzv. rostovského rozparovače Andreje Čikatila.
Pokud se člověk začte do recenzí odkazujících na Smithovo Dítě číslo 44, narazí na veskrze pochvalné komentáře s jedním ale. Konec díla se mnohdy zdá jako uspěchaný, nepropracovaný, nijaký. Samotné mi přišlo, jako by autor po všech překvapivých a napínaných scénách jednoduše zvolnil, zpomalil, až nakonec svůj příběh ukončil. Pokud porovnám pocity, jež vyvolal začátek knihy či hledání vraha a s ním spojené peripetie, závěr se jim ani v nejmenším nevyrovná.
Osobně Smithovu prvotinu hodnotím velmi kladně. V jisté chvíli sice člověku přijde na mysl, zda příběh nenabízí až příliš momentů, kdy má čtenář pochvalně kývat nad promyšleností celého textu, zatímco si říká, že trocha náhodně svedených osudů by neuškodila, ale i tak nabízí zajímavé téma a zpracování někdejší doby. Trochu té současnosti dle mého názoru člověk nalezne v jazykové stránce knihy.
Zpracování příběhu nabízí pár opravdu pěkných autorských počinů, mezi něž patří především jednoduchost vyjádření. Pokud má někdo zemřít, zemře. Smith se vyhýbá zbytečné patetičnosti a umírněnost emocí jen napomáhají dojmu jisté autentičnosti praktik ministerstva státní bezpečnosti. Za co ale tleskám především, je stručnost, s jakou Smith objasňuje výběr názvu knihy. Onu větu považuji za jednu z nejlepších, které příběh nabízí.
Pokud se člověk začte do recenzí odkazujících na Smithovo Dítě číslo 44, narazí na veskrze pochvalné komentáře s jedním ale. Konec díla se mnohdy zdá jako uspěchaný, nepropracovaný, nijaký. Samotné mi přišlo, jako by autor po všech překvapivých a napínaných scénách jednoduše zvolnil, zpomalil, až nakonec svůj příběh ukončil. Pokud porovnám pocity, jež vyvolal začátek knihy či hledání vraha a s ním spojené peripetie, závěr se jim ani v nejmenším nevyrovná.
Osobně Smithovu prvotinu hodnotím velmi kladně. V jisté chvíli sice člověku přijde na mysl, zda příběh nenabízí až příliš momentů, kdy má čtenář pochvalně kývat nad promyšleností celého textu, zatímco si říká, že trocha náhodně svedených osudů by neuškodila, ale i tak nabízí zajímavé téma a zpracování někdejší doby. Trochu té současnosti dle mého názoru člověk nalezne v jazykové stránce knihy.
Zpracování příběhu nabízí pár opravdu pěkných autorských počinů, mezi něž patří především jednoduchost vyjádření. Pokud má někdo zemřít, zemře. Smith se vyhýbá zbytečné patetičnosti a umírněnost emocí jen napomáhají dojmu jisté autentičnosti praktik ministerstva státní bezpečnosti. Za co ale tleskám především, je stručnost, s jakou Smith objasňuje výběr názvu knihy. Onu větu považuji za jednu z nejlepších, které příběh nabízí.
Dítě číslo 44 přináší hned několik otázek k zamyšlení. Můžeme milovat ty, kteří nás chtěli vidět mrtvé? Je možné začít milovat toho, vedle nějž člověk roky žil s pocitem pohrdání? Vyváží smrt vraha perzekuce a roky v gulagu sto padesáti homosexuálů?
Žádné komentáře:
Okomentovat