 |
| Maďarský Balaton. |
Ze svých pocitů si pamatuji
především dva: hlad a trému. Jak bývá mým zvykem, nevzala jsem si žádné jídlo,
a i když pořadatelé slibovali občerstvení, bylo na místě jen pár koblih, které
jsem se styděla si vzít. Styděla jsem se také mluvit s lidmi, a to i přesto, že
jinak jsem s nimi často komunikovala přes zprávy (zdali to bylo ještě předtím
nebo poté, co jsem na e-bradavicích začala online vyučovat psychologii, mi už
vypadlo z hlavy). Každopádně, jak jsem se dostala zpátky na nádraží a domů, absolutně netuším. A dodneška nechápu, jak mě tam mohli rodiče jen, tak pustit.
Belgičané s vaflemi
Od té doby ale uběhlo dalších
dvanáct let a bez sólo cestování si už téměř neumím představit život. Má první
napůl sólo zahraniční cesta vedla do Bruselu, kam jsem sice vyrazila s hromadou
dalších českých novinářů, ale nemůžu říct, že bych svůj volný čas strávila s
někým z nich. S Bruselem se ovšem pojí má oblíbená vzpomínka, která stála na
počátku uvědomění si, že cestovat sám, může přinášet spoustu skvělých pocitů.
Tehdy jsem hrozně stála o to vidět Atomium. Bohužel si Belgičani zrovna vybrali
jeden ze svých stávkujících dnů (a jak mi během Erasmu vysvětlil jeden
Belgičan, v Belgii se stávkuje téměř pořád), a metro od jistého úseku již k
Atomiu nejezdilo. Během pobíhání mezi místními a dotazy typu, kam mám jít, se
mi podařilo narazit na slečnu, která mi nabídla, že mě k němu s bráchou, který
pro ni zrovna jede, hodí. Nejenže mě neodvezli jenom k Atomiu, dovezli mě i
zpátky na metro, nabídli mi vafle i celý náhled na teroristický útok, jenž se
tehdy v Bruselu měsíc zpátky stal.
Hostelová kultura
Má další téměř sólo cesta vedla
do Anglie, kam jsem jela navštívit své přátele na Erasmu. Do Londýna jsem se
těšila roky a téměř ihned jsem si ho pro jeho rozmanitost a obrovské množství
příležitostí, co dělat a co vidět, zamilovala. Po Ukrajině, kam jsem dosud
zavítala dvakrát, se tak Anglie (a Wales) stala další zemí, kde jsem se
pocítila absolutní štěstí. V Londýně jsem také poprvé zkusila spát sama v
hostelu. Do té doby se mi to poštěstilo téměř výhradně na Ukrajině a navíc vždy s hromadou přátel k tomu. Právě obliba ve spaní v hostelech je
podle mého tím klíčovým, co dělá ze sólo cestování něco, co má na kilometry
daleko od toho být sám nebo hůř cítit osaměle. I když ne vždycky to platí.
Zejména, pokud v hostelu zrovna nikdo další nepřespává nebo nemá chuť si povídat
(tímto zdravím kluka, co si v rumunském Kluži zabouchnul dveře od pokoje chvíli
na to, co jsem přišla do jinak prázdného hostelu).
 |
| Já, čtyři brouci a Liverpool |
V hostelech se mi podařilo
narazit na nejrůznější typy lidí: 44 letého Japonce, který cestuje už sedm let
v kuse; Japonce paleontologa, který musí za dinosauřími kostmi cestovat po
světě, neboť v Japonsku jich tolik není; Izraelce, který si dobu v tamní
armádě dobrovolně prodloužil a který tu bezpečnost nevidí tak černě; Indku,
která mi pověděla o tom, jak pekelně nebezpečné je cestovat místními vlaky, kde
vás může někdo snadno vytlačit ven a tím vás i zabít; Čecha, co jezdil u
bosňanské záchranky, aby nasbíral nové zkušenosti; kluka z Nového Zélandu, co se
rozhodl, že na chvíli nechce být právník, ale místo toho chce procestovat
Evropu nebo kluka z Iráku, co se naučil mapu Evropy v době, kdy chtěl ještě
ilegálně překročit její hranice.
 |
| Istanbul. |
U maďarského
moře
Pravidelně sama cestovat jsem
začala až na Erasmu, kde se sólo cestování ukázalo mnohdy jako nejideálnější
volba. Ne vždy jsem měla chuť vidět ty státy, po kterých toužili mí přátelé
(zejména, pokud už jsem tam sama byla) nebo jsem naopak chtěla vyrazit někam v
době, kdy mí přátelé zrovna mířili navštívit svou rodinu. Během Erasmu se mi
podařilo vyrazit na pár sólo výletů po Maďarsku, i když nejraději jsem tu
cestovala právě s mými novými přáteli. Sama jsem se byla podívat k Balatonu,
kde mi neznámý kluk koupil k narozeninám dvě láhve vína (a když zjistil, že to
opravdu nestačí k tomu, aby se mnou něco měl, hrozně se urazil), nebo do
Visegrádu na místní hrad.
Postel ve špinavé kuchyni
Mimo Maďarsko jsem na zcela
první stoprocentní zahraniční sólo cestu vyrazila do Černé Hory, Chorvatska a
Bosny a Hercegoviny. Můj nejsilnější zážitek má opět co do činění s hostely. V
Podgorice, v hlavním městě Černé Hory, jsem si zabookovala hostel, kde mi pán
ve středním věku oznámil, že u něj můžu spát zadarmo, přičemž ukázal na matrace
v kuchyni, kterou nikdo nejméně deset let nemyl. S díky jsem ho odmítla,
protože jestli na něco i přes veškeré cesty nemám odvahu, tak spát zadarmo u
cizího chlápka, co na mě divně zírá. Další hostel, který jsem si pro ten večer
vybrala, se ukázal jako hostel duchů a já usoudila, že nejspíš není nejlepší
nápad přespávat někde, kde vás může ve tři ráno kdokoli přepadnout a volat na
vás policii. Poslední volba ovšem vedla k hostelu s pálenkou a Černohorcem,
který mě a mé spolubydlící pozval na tradiční čevapi s čerstvým chlebem a
domácí majonézou, což se ukázalo jako patrně ta nejlepší večeře, co jsem kdy
měla.
 |
| Černohorská Budva. |
Španěla do každé rodiny
Několik vzpomínek jsem si
přivezla i ze Srbska, kam jsem vyrazila na jarní prázdniny. Na
srbsko-rumunských hranicích se se mnou dal do řeči jeden Němec, který k mému
překvapení po pár větách prohlásil, že taktéž studuje v Budapešti. Přestože šlo
pár měsíců o mou oblíbenou cestovatelskou vzpomínku, nakonec se ukázalo, že máme rozdílný pohled na svět a naše cesty se rozešly. I to se stává.
Stále pozitivní je ale má vzpomínka na jednoho Španěla, který se ve Srbsku
rozhodl studovat medicínu. Nejen, že mě provedl nočním Novim Sadem, vzal mě na
pivo a kulečník, ale také mi položil dvě zásadní otázky: What do you do for
fun? What are you the most excited about right now in your life? Kdykoli, kdy
mám pocit, že se dějí negativní věci nebo se věci nikam nehýbou, snažím se
myslet na co, zda opravdu dělám to, co mě baví a zda někam směřuji. Myslím, že
každý by měl jednou za čas potkat svého „Španěla”.
 |
| Srbsko-rumunské hranice. |
Umění se ztratit
Má další cesta vedla do
Turecka, kde jsem se hned několikrát ztratila. První den se mi dokonce zcela
omylem podařilo skončit na špatném kontinentu, ačkoli jsem se pana řidiče
třikrát zeptala, zda opravdu jede směrem k mému hostelu. Ale právě ztrácení je
na sólo cestování hrozně fajn. Ne, že by bylo nutně lepší vidět zaprášený
černohorský Bar a jeho skládku namísto přírodního parku v podobě Skadarského
jezera (není, vyzkoušeno za vás), ale je skvělé mít tu příležitost mluvit s
místními, poznat jejich povahu, snahu vám pomoci. Ještě nikdy se mi nestalo, že
by mi místní odmítli pomoc, ať už to byli Turci, Rumuni nebo Belgičani. V
Rumunsku na mě přibližně devadesátiletý pán raději třikrát zakřičel gara,
aby se ujistil, že opravdu vím, že tohle je nádraží. Ztratit se má také tu
výhodu, že vždycky toho vidíte o dost víc než ostatní turisté.
Naposledy jsem navštívila
rumunskou Transylvánii, kam jsem se těšila především na romantické scenérie
zahrnující hory, Drákulu a bouřlivé počasí. Dostalo se mi spíš poprchávání a
hromady turistů, kteří (alespoň, co se týče Drákuly) měli stejný plán. V
Rumunsku se mi bohužel dva dny po sobě podařilo být v pokoji zcela sama. Mé
mladší já by takovou situaci nejspíš uvítalo, ale dnes už oceňuji právě ty
drobné i větší příběhy, které si sebou ostatní nesou. Navíc, řekněme si to upřímně, spát sama v
hostelu, a ještě v hostelu, co je ve sklepě, není nic pro lidi, co občas
vstanou z postele a projdou celý byt, jestli v něm náhodou není zabiják, co je
v noci uškrtí.
 |
| Rumunská příroda. |
Svoboda
Sólo cestování je především o
tom vidět a dělat cokoli, co člověk chce, mluvit s kým chce, poznávat další
cestovatele a zkoušet skvělé věci, které zkusili oni den před vámi. O tom být
chvíli jenom sám se sebou a takový čas si užít. Plnit si sny. Sólo cestování je o vášni, o
sdílení čaje večer v kuchyni (nebo domácí pálenky před spaním) a o Co
máš dnes v plánu? ráno u snídaně. Sólo cestování je o čtení v
autobuse, kde na něj máte konečně čas nebo o sdílení preclíků s člověkem, který
na vás mluví jinou řečí, i když ví, že mu nerozumíte ani slovo. Sólo cestování je o nabídnutí rumunské knížky za tři preclíky, kterou jste si v automatu omylem koupili s nadějí, že bude v angličtině.
Sólo cestování posunulo moje
hranice, vnímání toho, co mi připadá nebezpečné, čemu se chci během cest
vyhnout. Před dvěma lety jsem měla obavu z hostelů, které dneska absolutně
miluju. Donedávna jsem měla obavu ze sdílených jízd nebo couchserfingu. Dneska
o nich začínám dost uvažovat a nejspíš je dřív nebo později zkusím.
Sólo cestování je svoboda.
Žádné komentáře:
Okomentovat