Poezie v srdci stříbrného města. Po dvacáté páté

O Ortenově Kutné Hoře jsem tady na blogu psala již před dvěma lety a k mému překvapení, ačkoli jde o téma poezie, tedy veskrze jinak pomíjené, jde o nejčtenější text v jeho krátké historii. I po dvou letech se mé pocity nijak nemění, stále jde o jedny z mých nejoblíbenějších dnů v roce, na které se těším podobně jako na vánoční prázdniny. V letošním roce jsem do Kutné Hory odjela jen na skok, abych si vyčistila hlavu před státnicemi a myslím, že to byl víc než dobrý nápad.

Během prvního večera mě hned po vyhlášení oceněných zaujala skupina Carlos, Cebolla & George, která zhudebnila verše Jiřího Ortena mimo jiné i mé oblíbené básně Bílý obraz a Nepopsaná.

Následoval klubový večer, který se tradičně koná v jedné z opravdu dobrých kaváren - Blues Café. Během něj mě zaujalo především autorské čtení Jindřicha Jinocha, i z toho důvodu, jsem jeho druhou sbírku zařadila mezi podzimní knižní tipy, které vyšly na Lidovkách.

Stejně jako v předchozích letech i tentokrát došlo k vydání Názvuků, v nichž je možné nalézt básně mladých poetů, ať už jde o oceněné nebo ty, kteří získali čestná uznání. Už na první pohled mě zaujaly čistou bílou obálkou a černým textem, kterou má na svědomí Marcel Malacký. Oproti předchozím letům však Názvuky postrádají jednu věc a tou je předmluva člena poroty. V několika posledních letech se jich ujala nejmladší členka poroty Dagmar Pokorná, která se například v loňském roce zamýšlela nad tím, kde je hranice mezi básní a prózou, respektive básní a už ne básní. V jiných letech se básník a autor knih pro děti Radek Malý zamýšlí nad mladickou poezií, která má svůj půvab, který on sám nachází opět až v té stařecké.

Ačkoli letošní ročník nepřinesl vítěze (což už je pomalu tradicí), objevila se velmi zajímavá a vyspělá díla, která, řekla bych, do jisté míry reflektují určitý trend, který mladými básníky v posledních letech dosti žije. Která si všímá toho, co se kolem nás děje, jací jsme my, co cítíme a chceme, je povídavá a mnohdy popisná.

Do Kutné Hory ovšem nejezdím „jen” za poezií, ale i krásným městem, dobrým jídlem a především zajímavými lidmi, které se mi (s velkým štěstím) vždy podaří potkat.

Letošní „Ortenovy dny” byly mé sedmé v životě. Alespoň podle počtu Názvuků a matných propočtů.